Postřehy z velikonočního Německa (a Lucemburska)

Abych se vyhnula nechutným českým velikonočním zvykům, trávím Velikonoce zásadně v cizině, nebo alespoň mimo domov. Již mnoho let. Letos jsme vyrazili s přáteli do Německa. A Lucemburska.

První zastávkou byl Trevír. Nejstarší město v Německu s neuvěřitelně působivými památkami, mnohé ještě z římských dob. Úvodem je třeba  jmenovat Portu Nigra - pompézní vstupní bránu, kterou postavili Římané. Má velikost v podstatě kostela nebo hradu, mohutnost uvádí v úžas - a člověka napadne, jak velkolepá musela být v době, kdy se kolem ní vinuly hradby. Ty se již nedochovaly. Velikostí a neuvěřitelným prostorem se pyšní i zdejší románská bazilika, k níž je zboku přitulen arcibiskupský palác v rokokovém stylu. Jako z cukru. Spojení těchto zcela odlišných staveb, i fakt, že palác přechází z rokokové části v renesanční, vůbec nepůsobí násilně. Stejně jako zcela přirozeně působí moderní prosklenná kavárna přilepená na zbytek městských hradeb. Ono to jde.

V Lucemburku jsme byli na Velký pátek a při hledání náhrobku Jana Lucemburského jsme tak nejprve narazili na křížové procesí, lidé se v kryptě s knězem modlili u jednotlivých zastavení křížové cesty. Náhrobek jsme pak navštítili později, to už jsme se pokochali místními památkami i nesmírně osvěžující výzdobou - ke všem sloupům byly upevněny obrovské umělé květiny. Město zcela rozzářily.  Hrob Jana Lucemburského, kterému zde říkali Slepý král, je kupodivu hodně barevný a nápis říká, že zde leží král český. Nu a jeden z nejstatečnějších rytířů své doby. A otec Karla IV.

Údolí Mosely - řeka se vine v meandrech překlenutá několika mosty, kolem ní rozesety upravené vesnice a malebná města. A vinice. A vinice. A vinice. Jeli jsme více než padestá kilometrů - a po obou stranách stále vinice. Té práce! A toho vína! Tohle všechno se skutečně vypije?

Cáchy - město neoddiskutovatelně spjato s Karlem Velikým. Byl zde v roce 800 korunován, katedrála stále stojí. Byli v ni pak korunovaní i další římští králové - včetně "našeho" Karla IV. a jeho syna Václava. Katedrála se pyšní i původním trůnem Karla Velikého, ten je ale možno navštívit jen s průvodcem - a ti v době Velikonoc nepracují. Tak nic. Nádherná je ale i radnice, stojí na místě Karlova paláce a zachoval se zde korunní sál. Chladný mlčenlivý obrovský prostor pod klenbami. Tudy kráčely dějiny.

Koblenz - útulné městečko se soutokem Rýna a Mosely na tzv. Německém rohu. Na soutok shlíží z koně císař Vilém - sjednotitel Německa. A my na něj můžeme shlížet z lanovky, která vede nad Rýnem k místní pevnosti.

Obecně - stále platí, že Němci mají rádi pořádek. A udržují ho. Jsou pracovití a vstřícní. Nepotkali jsme protivnou prodavačku ani neochotného číšníka. Naopak - vždy poděkují za návštěvu, navíc opakovaně přáli pěkné Velikonoce. Umí tady využít, co se využít nabízí - byl začátek sezóny chřestu. V každé restauraci či hospůdce byla k mání chřestová polévka a další speciality. Na trzích se prodával čerstvý chřest, který zákázníkům na místě oloupali a podle přáni i nasekali.

Překvapilo, že i o Velkém pátku podávali k snídani všechny salámy a šunky a párky - jako každý jiný den. Ale v restauracích nabízeli speciální menu - ryby. A v neděli i v pondělí jako pozornost ke snídani zajíčky a barvená vajíčka.

V Cáchách je hodně Turků. A ti hodně slavili výsledky referenda. Němci to sledovali s rozpaky.

Byly to krásné Velikonoce, zakončené ovšem jízdou domů ve sněhové vánici.