Asi je to už generační předěl. Nevím. Ale rozhodně s údivem, někdy pobavením a někdy s rozpaky sleduji, co se kolem děje. Soud zamítl právo otců být u porodu. Odhlédnu-li od zdravotního hlediska - teď přece jde především o zdraví.
A zdraví miminka a jeho matky by mělo být pro oba rodiče rozhodující. To velí zdravý rozum.
Ale je tady ještě druhá stránka věci - a tady půjde asi o ten generační rozdíl. Nedokážu si ani ve snu představit, že bych chtěla otce svých dvou dětí u porodu. Rodila jsem dávno, děti jsou dospělé. První porod byl celkem v pohodě, druhý poněkud dramatický. Ale ani u jednoho bych otce obou těchto dětí a mého dosavadního muže a celoživotní lásku nechtěla. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem u toho rození vypadala. A já se přece chtěla - a chci - manželovi líbit. Tohle fakt ne. Navíc jde o jakýsi intimní pocit. Nejsem si jistá, jestli muž, který je u porodu, ještě po něm tolik touží po intimním sblížení se svou ženou, po milování. Prostě nevím, třeba ano, třeba se přes to vše přenese, nebo na to pak nemyslí. Nevím.
Ale ono nejde jen o porod. Ženy se dnes intimně "odvazují" i jinak. Kojení na veřejnosti, například. Kdysi nemyslitelné, pro mne nepřijatelné. Vidím v tom svým způsobem druh exhibicionismu. Nejsem prudérní, ale svá prsa bych takto veřejně rozhodně nevystavovala. Slyšela jsem jednu maminku, jak obhajovala kojení na veřejnosti - "Je to naprosto přirozená věc," říkala. - No, chození na WC taky.
A tak se koukám na svět kolem sebe a s úsměvem sleduji, že muži vyžadují přítomnost u porodu, ženy vyžadují přítomnost mužů u porodu, kojí se na veřejnosti...
Kdo ví, kam až to zajde. Plození dětí je koneckonců také přirozená věc.
