Vyjela jsem si na trochu netypickou dovolenou - Velký okruh Polskem. Poněvadž v Evropě znám mnohé, ale zemi našich sousedů málo. Konkrétně jsem před touto dovolenou navštívila v Polsku jen tři místa.
Bylo to Krakow, skutečně pěkné město. Wieliczku a tamní solný důl. No a samozřejmě Osvětim - a k tomu není co dodat.
Teď jsem si prohlédla všechna významnější města a také pobřeží Baltu a největší písečnou dunu v Evropě a Mazurská jezera a hrad Malbork. Zájezd to byl nad očekávání zajímavý a Polsko nečekaně pěkné až půvabné.
Samozřejmě se člověk neubrání srovnání - co Poláci a co my, Češi? Jaký je mezi námi rozdíl?
Nu a nelze samozřejmě paušalizovat, ale jedno je jisté - a nepopíratelné a zřejmé. Poláci si nadmíru cení své historie, svých hrdinů. Jsou pyšní na svou zemi a na to, co dokázala. Je to samozřejmě dáno dějinami, Poláci si svůj stát přímo vyvzdorovali.
Leč to připomínání velkých synů historie, jak to oni nazývají, z toho bychom si trochu příklad vzít mohli. Poláci mají na každém kroku připomínku svých hrdinů například z druhé světové války. Varšava je plná pomníčků a pomníků a nápisů, ve kterých se vzpomíná na Varšavské povstání. Poláci nezapomínají na své mrtvé a neustále své hrdiny připomínají. Jsou ostatně bojovnějšího ducha, jen tak se nedali, i proti Němcům se snažili hned na počátku bojovat. Svou bojovnou minulost, své padlé hrdiny a své velikány z historie přímo vtloukají do mysli mladým lidem.
Je tam také cítit velice protikomunistický duch, Poláci nikdy nepřijali socialismus a dodnes dávají najevo, co si o komunistech myslí. Jsou silně protiruští, možná až trochu moc paušalizují. Ostatně - připomeňme jen Katyň a všechny povražděné důstojníky, vzpomeňme na mrtvé ve Varšavském povstání, kterému Stalin odmítl pomoci.
Poláci nezapomínají.
A drobnost nakonec - tak křupavé housky, tak lahodné farmářské máslo a domácí džemy, tak poctivou šunku atd. atd., jaké servírovali v tamních hotelech, už jsem dlouho nezažila. Možná je to i tím, že si tamní soukromí zemědělci nenechali nikdy nabulíkovat, že družstva by hospodařila lépe.
Domácí chléb se škvarkami, který prodával starší sedlák na dominikánských trzích v Gdaňsku, mimochodem již 755. trzích, to prostě byla lahoda. "Jak dlouho už jste sedlák - vy a vaše rodina?" zeptala jsem se ho. Usmíval se: "Něpaměta, jak dolgo." Prostě odjakživa.
