Velké překvapení nás s manželem čekalo pod stromečkem. Asi jsme byli fakt hodní, takže Ježíšek nám věnoval vstupenky na výstavu o Leonardovi da Vinci v Louvru v Paříži. A letenky k tomu. Tedy Ježíšek, naše děti to byly.
Zajistili jsme si ubytování v centru, trochu jsme se obávali žlutých vest a jejich šílení v Paříži. Trochu jsme se báli, aby doprava nekolabovala v důsledku stávek a abychom se vůbec dostali z letiště do centra a pak v onen den D k Louvru.
S dopravou to bylo vcelku v klidu, z letiště jsme se dostali dobře - odpoledne před datem a přesnou hodinou na naší vstupence. Podvečerní procházka Paříží, večeře, víno - a těšení se na výstavu. Prošli jsme si v katalogu, co všechno nás čeká. Které Leonardovy poklady následující ráno v Louvru uvidíme.
Pátek 17. 1. Měli jsme časovku na 9:00, to se Louvre otvírá. Byli jsme na místě už kolem půl deváté spolu s několika dalšími turisty se stejným časem - zřízenec nás nasměroval do té správné fronty mezi provazy, tu vedlejší začali obsazovat turisté, kteří v hojném počtu hodlali navštívit samotný Louvre. Tam jsme už párkrát byli, my se tentokrát těšili na Leonarda.
Pak přišlo zleva pár chlapů s vlajkami. Postavili se ke vchodu do Louvru. Za chvíli se k nim přidali další, celkem jich bylo kolem třiceti. V devět hodin nás stálo se vstupenkami na Leonarda ve frontě odhadem kolem stovky. Turistů chtivých navštívit Louvre bylo několikanásobně více. Ti chlapi s vlajkami, kterých bylo pár desítek, začali zpívat.
Stáli jsme přímo před nimi, dívali se jim do tváří. Vypadali spokojeně, mávali vlajkami, zpívali, popíjeli teplé nápoje, které jim nosili zaměstnanci z Louvru. Také začali do ampliónů hlasitě vykřikovat něco jako Solidarité.
Japonský turista před námi to nevydržel a šel se zeptat, co se děje. Vrátil se s výrazem naprostého šoku. Člen ochranky mu řekl, že zaměstnanci Louvru stávkují a nikoho nepustí dovnitř. Japonec tomu vůbec nerozuměl a několikrát se mě anglicky zeptal, co to znamená. Snažila jsem se mu vysvětlit, co to je stávka. Nechápal. O stávce zřejmě v Japonsku nikdy neslyšel. Začalo poprchávat a bylo chladno. Odboráři zpívali hlasitěji a pili více horkých náúpojů. Turisté zírali. Někteří začali hlasitě nadávat a pokřikovat na stávkující. Ti ještě usilovněji mával vlajkami a hlasitěji zpívali.
Asi po hodině přijela policie. Turisté začali tleskat v domnění, že policie demonstrující odboráře rozežene. Jenže kdeže - policie se postavila před demonstranty, aby je chránila před útoky turistů. Někteří to znechuceně vzdávali a odcházeli.
Francouz stojící za mnou se mne zeptal, odkud jsme přijeli. Vysvětlila jsem mu, že z České republiky a že vstupenky byl dárek dětí k Vánocům. Předal tuto informaci skupině svých přátel a ti se nám začali omlouvat. Francouz řekl, že nechápe, v jaké zemi to žije. Že svým spoluobčanům nerozumí. Že je mu to líto.
Nám to bylo také líto. Hlavně nám bylo líto, jak byl zkažen vánoční dárek.
Odboráři řvali, že mají svá práva. My ostatní zřejmě žádná práva nemáme.
Můj muž vybízel k útoku na demonstrující. Byl naštvaný. Jenže - přece se nedáme zavřít. Francouzi mají právo stávkovat. Rozvracet si zemi. Otravovat turisty.
Odešli jsme a užili si pobyt v Paříži. Pachuť ale zůstala.
Nerozumím tomu. Jak může hrstka řvounů omezovat stovky ostatních? K čemu je pak policie, když chrání ty nepravé?
Kdo ví, co by na to vše řekl Leonardo. Třeba by se jen tajemně usmíval, jako jeho Mona Lisa.
Kam kráčíš, Francie?
