Na jednom z našich prvních rande se mě můj dnešní manžel zeptal. Říká ti něco MASOPUST? - Jasně, to je spojeno s plesy a půstem. - Aha.
Výlet se střední školou. Večer v kempu. Spolužačky šly na disko nebo jinam. Zůstala jsem v chatce sama a začala se trochu bát. Poblíž byla hospoda, tak jsem šla tam. Objednala jsem si kofolu a s knihou v ruce se usadila vzadu na jedno z posledních míst. Narváno k prasknutí. Chlapi sledovali nějaký fotbal. A pak neskutečný řev a napětí by se dalo krájet. Jakýsi Panenka kopal penaltu. Poté nepopsatelné šílenství.
Samozřejmě jsem prošla vývojem. Už vím, kdo byl Masopust i že díky Panenkovi jsme se tehdy stali Mistry Evropy.
Hned v prvním roce manželství jsme si koupili druhou televizi. Ještě jsme neměli nábytek v obývacím pokoji, ani koberce, ani dostatek nádobí. Ale druhou televizi ano. Neb fotbal se vysílal a vysílá poměrně často.
Krásně jsem se také ztrapnila před léty v Čedoku. Šla jsem manželovi koupit dárek k narozeninám - tehdy se skutečně dal v Čedoku koupit zájezd na Mistrovství Evropy ve fotbale, včetně vstupenky. Vystála jsem řadu a pak čelila dotazu: "Na jaký zápas to chcete?" -" No na Čechy." - "To vím," usmála se ta laskavá paní. "Ale s kým?" - V hlavě mi rotovalo, kdo tak hraje dobrý fotbal, ať se úplně neznemožním. Pelé. "Na Brazílii." - No zaúpěl hlavně pán, který stál za mnou. Ale pak mi poradil. A tak můj muž viděl Nedvěda a Poborského a další v zápase s Itálií.
A později již se synem jeli do Belgie a pak do Německa na Mistrovství světa. A pak ještě i s dcerou do polské Vratislavi.
A když hraje reprezentace, sedí u obrazovky v dresech a nesmí chybět naše vlajka.
Také už vím, že tým se nemění. Takže i když Opava sestoupila, fandí se Opavě. I když Čech přestoupil do Arsenalu, fandí sí nadále Chelsea. A i když už tam nehraje Nedvěd, Juventus zůstává miláčkem.
Málokdy jsem viděla svého muže a syna tak dojaté, jako když jsem jim koupila k Vánocům vstupenky na zápas Juventus Turín - AS Řím, včetně cesty a ubytování. Měli slzy v očích. Totéž se opakovalo, když Ježíšek nadělil v podobné formě zápas Chelsea na kultovním stadióně v Londýně.
Když se před pár týdny hrálo finále Ligy místrů, příjel syn sdílet tuto událost s manželem a dlouho vybírali láhev červeného vhodnou pro tak slavnostní příležitost.
Ve čtvrtek u snídaně mi muž řekl: "Milá, zítra to začíná." - "Co?" - "No Euro." - "Ach ano, zapomněla jsem." - "Takže teď mě uvidíš měsíc vždy ráno u snídaně. A pak zase další den u snídaně." - Můj muž tím chtěl naznačit, že se ihned po příchodu z práce uzavře v obývacím pokoji a bude sledovat fotbal. V pondělí na Španělsko si bere náhradní volno, jinak by nestihl zápas, který je náš první na mistrovství a navíc náš syn bude na stadiónu. Sehnala jsem mu přes jednoho známého vstupenky. To bylo radosti!
Vzala jsem fotbal na milost, i když mne nebaví. Ale co mne baví, je ta neskutečná dávka emocí, to těšení, ta radost, kterou z něj mají mí muži.
Někdy si říkám, že je škoda, že my ženy si to neumíme tak užít. Až na výjimky, samozřejmě, moje dcera se například dívá ráda.
Upřímně řečeno je mi vcelku jedno, kdo vyhraje a jak to celé dopadne.
Na druhé straně bych našim přála medaili. Hlavně pro tu radost u nás doma.
