Byly prázdniny a my s bráchou spávali dlouho. Bylo mi devět a jemu o rok míň. Ale jednou ráno přišla do našeho společného pokoje máma dost časně a začala vytahovat roletu se slovy: "Děti, vstávejte, přišli Rusi. Musíme jít nakoupit."
V podstatě jsem tehdy nechápala, co se děje. Jací Rusi? Ti zdatní a neohrožení hrdinové, o kterých se stále neochvějně učíme ve škole a jejichž jazyk se z vděčnosti za osvobození začneme po prázdninách učít?
Čekala jsem na mámu před naším domem a pozorovala lidi, kteří jezdili s vozíky do obchodu a zpět a vozili zásoby jídla. Někteřív mluvili o tom, že bude válka. A oblíbený soused, který mi tehdy připadal neuvěřitelně starý (dnes vím, že mu tenkrát bylo něco málo přes šedesát) volal: "S Rusy jsme se nikdy neměli skamarádit! S komunisty a Rusy se prostě kamarádit nedá."
A pak uběhlo dost času, než jsem si vše srovnala v hlavě.
Ale sousedovu radu jsem nezapomnněla.
A v poslední době jsem s nevolí sledovala, jak se především naše sociálně demokratická politická garnitura stále více kamarádí nejen s komunisty, ale i s Rusy. A pan - nebo soudruh? - prezident také.
A teď všichni zíráme. Soudruzi Rusové se nemění a nezmění. Opět jednou napadli území cizího státu. Se smyšlenými důvody se tváří, že je vše v pořádku.
A svět kouká a přemýšlí, co s tím. Evropská unie je bezzubá, Amerika vedená slabošským prezidentem, který volby vyhrál s bezduchým heslem "Ano, my můžeme" - teď hledí, co vlastně zmůže.
Velikášský Putin vydatně podporován velikášsky naladěnými Rusy zkouší, kam až může zajít.
Nu, asi daleko. Protože nikdo neví, co s tím. Riskovat válečný konflikt?
Jisté je jen jedno - s Rusy se prostě nekamarádí.
