Všechno to začalo zhruba v době, kdy kdosi velice chytrý vymyslel, že i učni potřebují maturitu. A tak se začaly rojit učební obory s maturitou, ačkoli dodnes nikdo neví, k čemu je to dobré.
S nástupem nového režimu se pak začaly rojit nové vysoké školy. Už tehdy mi nebylo jasné, kdo na nich bude učit. A koho. Kde vezmeme tolik kvalitních vysokoškolských pedagogů - a kde se najednou vezme takové množství nadaných studentů?
Demokracie pak s sebou také přinesla fenomén pocitu, že každý má na všechno právo a povinnosti téměř žádné. A tak se dnes ve školách (vážně!) diskutuje i o tom, zda mají děti povinnost vypracovávat domácí úkoly. Nějaký rodči si totiž stěžoval, že jeho dítě dostává domácí úkoly. A inspekce konstatovala, že dítě je povinno plnit domácí úkoly, jen když je to výslovně uvedeno ve školním řádu. Teď aby urychleně školy zareagovaly a do svých řádů něco takového zapracovaly. A jistě to budou dělat.
Procento nadaných lidí je v podstatě stále stejné. Vždycky budou prostě děti, které na učení a složitější studium nemají buňky. Jenže dnes se tohle nesmí říci nahlas - děti přece nejsou hloupé nebo méně inteligentní. Pokud jim učení nejde, rodiče zajdou do specializované poradny a dítě dostane nějakou diagnózu spojenou s úlevami. Neumí číst, psát, počítat - případně nic z toho? To bude dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie atd. apod.
Většina dětí se po základní škole hlásí na střední školy s maturitou jsou přijaty dys- nedys-. Školy potřebují peníze. Nároky se snižují tu i onde. Maturita dnes o vzdělání nevypovídá vůbec nic.
A pak se vesele přechází na nějakou vysokou školu. Něco se přece vystuduje.
Zdravý rozum přichází zkrátka. Nesoudnost rodičů a špatně nastavený systém vedou k absurdnímu stavu, kdy každý studuje, nikdo se neučí řemeslu, učitelé snižují nároky, poradny jsou plné...
A mezi tím vším jsou děti, žáci, studenti, kteří si většinou sami se sebou neví rady.
Oni by i na nějaký obor šli, ale co by na to řekli doma. Oni by někteří i sami přiznali, že na něco nemají, ale nejsou k tomu vedeni.
A na druhé straně skutečně nadaní žáci se téměř bojí svá nadání rozvíjet, protože jsme přece všichni stejní, nebo přinejmenším podobní. Jen proboha neříct, že někdo patří nebo chce patřit k elitě. To se nenosí. To ani na gymnáziích nepřiznáme, že chceme vychovávat a vzdělávat elitu. A kde už jinde, proboha?
Protože jestli něco nebo někoho dnes až zoufale potřebujeme, tak právě elitu.
Ta se dnes už ale nesmí vyskytovat.
A když, tak jen ta "kavárenská" neboli "pražská".
O té nám často vypráví ten člověk z Hradu.
