Jsem žena a jako taková často sleduji ženy kolem sebe. Jejich životní osudy, kariéry, úspěchy, neúspěchy, postoje, nářky, problémy, boje.
Fandím ženám v politice či podnikání, v kariéře. V české politice je to bída, schopné ženy téměř nevidím. Ale jinak se ženy prosazují - a to je dobře.
Vím, jsou navíc matkami, manželkami... Já též. Máme toho moc. Mnohé si často stěžujeme, jak to máme těžké.
Srovnám nesrovnatelné.
Narodila se do neuvěřitelné chudoby. Matka se o ni starala v podstatě sama, otec se o rodinu nezajímal, pobýval často dlouhá období kdesi ve světě. Matka posluhovala, dřela na poli a bála se, kdy se manžel vrátí - byl vznětlivý a měl sklony k násilí. Narodil se jí bratříček, ale jednou moc plakal a otec ho vyhodil oknem. Chlapeček zemřel.
Do školy chodila jen čtyři roky. Pak pomáhla matce s posluhou a na poli a v patnáci nastoupila jako dělnice do cihelny ve vedlejší vesnici. Znamenalo to nejen těžkou dřinu, ale také chodit do práce pěšky zhruba šest kilometrů tam a šest kilometrů zpět za každého počasí. Narodili se jí dva bratříčci, byli o čtrnáct a šestnáct let mladší. Vychovávala je spolu s matkou, pracovala, aby mělo co jíst - otec se už neukázal a až mnohem později se dověděla, kdy a jak zemřel.
Mládí jí utíkalo v samé práci, starostech a nepředstavitelné chudobě, ale přece se zamilovala. Bylo jí šestadvacet, když otěhotněla, naštěsí si ji její milý vzal. Svatba byla v kostele v únoru, musela klečet na studené dlažbě, protože byla nevěstou v hanbě.
Žila v pronajatém domku a od rána do večera pracovala na poli. Narodily se jí čtyři děti - nejstarší syn a pak tři dcery. Děti byly smyslem jejího života. Když byl nejmladší dcerce rok, vypukla válka a manžel narukoval. Vrátil se za tři roky - bez obou nohou. Od té doby živila nejen děti, ale také invalidu. Koncem války musel narukovat také šestnáctiletý syn. Naštěsí se brzy dostal do zajetí a válku přežil. Jezdila za ním do lágru s jídlem, pak ho pustili.
Po válce neskutečná a denodenní dřina pokračovala. Denně vstávala za svítání - krávám nelze říct, že je neděle. Invalidní manžel začal pít, hrát karty a tyranizovat celou rodinu. Trpělivě snášela i bití a žila pro své děti. Soužení s mužem skončilo, když se mu postavil syn. Zastal se jí - a manžel ji přestal bít. Pil ovšem dál.
Byla pyšná na své děti. Syn se vyučil zedníkem a měl se oženit. Týden před svatbou ho na kole srazilo nákladní auto. Po několika operacích byl k nepoznání, jeho krásná tvář byla znetvořená jizvami. Svatba se ale pak přesto konala. Také obě starší dcery se provdaly.
Často říkala, že se nesmírně těší na vnoučata, až je bude chovat a hlídat a laskat. Mladí, že třeba půjdou na bál - a ona zůstane doma s vnoučaty.
Dočkala se jednoho. Onemocněla rakovinou.
Celý život jí byla útěchou a radostí hluboká víra. Nevynechala jedinou nedělní a sváteční mši, pravidelně se modlila.
Svou nemoc chápala jako boží trest - kdysi totiž samovolně potratila při práci ve chlévě. Ten zmařený maličký život ji trápil do konce jejích dnů. Zabila své páté dítě.
Umírala v bolestech. Toužebně očekávala návštěvu pana faráře a poslední pomázání, ale nedočkala se. Pan farář zrovna neměl čas. Její syn ho proto fyzicky napadl.
Umřela.
Bylo jí 53 let.
Teď v listopadu tomu bylo sto let, co se narodila.
Moje babička.
