Nedávno v televizi skončil poměrně úspěšný detektivní seriál s názvem Devadesátky. Hodně lidí jej sledovalo, mnoho se o něm diskutovalo, bylo vydáno nemálo článků. Nedívala jsem se.
Nějak mi spojení zločinů - byť skutečných - a devadesátých let nejde dohromady.
Moje devadesátky byly totiž zcela a naprosto jiné.
Bylo to období nesmírné úlevy, až nevěřícně nádherného pocitu - fakt skončili? Opravdu už nebudou soudruzi a soudružky, ale páni a paní? Skutečně už nám nebudou vládnout vesměs nekompetentní hlupáci?
Neuvěřitelné. Učili jsme se svobodně dýchat, mluvit - a mnozí i myslet. Až jsme se toho zpočátku báli. Už se může mluvit o Masarykovi, můžeme beztrestně kritizovat komunistické zločiny, nemusíme mít strach vyslovit nahlas svůj názor - doopravdy jsme se toho dožili?
V obchodech různé ceny, ale i různé zboží. Otevřené hranice. Emigranti se vracejí. Dojemná shledání. Svět nás sleduje - a váží si nás. Ruština už nebude povinná. Výjezdní doložky zrušeny. Můžeme jet, kam chceme. Můžeme zkusit podnikat - nebo také ne. Ekonomický převrat. Všude změny. Ve volbách k dispozici více než jedna kandidátka - a za plentu se dokonce musí.
Nemusíme se stydět za své politické představitele. Varšavská smlouva rozpuštěna, ruští vojáci odcházejí. Samizdat končí, zakázaná literatura je k mání.
Nadšení lidí nezná hranic.
Když už ne my - tak naše děti ať se mají lépe.
Štěstí, úleva, nadšení, překvapení, dojetí, radost.
Takové byly moje devadesátky.
Proto jsem se nedívala.
