Jako hodně malou mne k smrti vyděsil Mikuláš s čerty. Přišli, když jsem byla náhodou chvíli sama doma, a já se schovala pod postel. Pak se vrátili rodiče a rozhodli se, že jedinou pomocí je odhalení.
Donutili Mikuláše, aby se vrátil a přede mnou se svlékl. Byl to soused. Přestala jsem se bát a od té doby se u nás žádný Mikuláš neobjevil. Jen jsme dostávali dárky a věděli, že jsou od rodičů.
Soudružka učitelka tak mohla být spokojená, ve škole nám totiž později vysvětlila, že Mikuláš a vše s ním spojené je tmářství, které přináší náboženství. A že jsou to stejně převlečení lidé. Někteří spolužáci byli jejím odhalením překvapeni, jiní šokovaní, já ne - věděla jsem svoje. Přesto se celé mé dětství u nás na vesnici Mikulášové objevovali a procházeli zasněženou vesnicí a nadělovali, kárali a trochu i strašili. Tak nějak patřili k Adventu.
O Adventu se ale tenkrát nemluvilo. Byla prostě předvánoční doba a soudruzi se snažili jaksi ji odnáboženštit a tím i odromantizovat, ovšem většinou dost marně. Faktem je, že ve škole jsme touto dobou nacvičovali pásmo pro velký svátek 12. prosince, totiž konec Měsíce československo-sovětského přátelství. To se konalo shromáždění v tělocvičně nebo na respíriu a poslouchaly se projevy, zpívaly se písně, povětšinou sovětské a neučilo se. To poslední nás těšilo.
Ve třídách jsme měli zvýšený počet nástěnek se sovětskou tématikou a soudružka učitelka nám velmi poutavě vyprávěla o zemi, kde zítra znamená včera. Také o sovětských Vánocích jsme si povídali, že je neslaví, ale v lednu mají Dědu Mráze - toho jsme měli i na nástěnce. Poněkud mi splýval právě s tím naším Mikulášem. Měla jsem v tom trochu zmatek.
Doma jsem se moc vyptávat nechtěla, ostatně naši neměli moc času. Máma chystala Vánoce, sháněla dárky v poloprázdných obchodech, pekla cukroví a měla radost, když dostala kakao nebo oříšky, to vše bylo pouze v době předvánoční a pouze na příděl. Připadalo nám to normální. Táta byl horník a ti měli v Ostravě svá privilegia, takže donesl domů pomeranče i banány.
Vesnice nebývala tak vyzdobená, jako je dnes, kdy svítí téměř každý dům či zahrada, přesto jako by dýchala nastávajícím kouzlem Vánoc.
Ve škole se vůbec nezpívaly koledy, jen pořád dokola Vánoce Vánoce přicházejí, což nebyla špatná píseň, ale víc se mi líbilo Tiše a ochotně purpura na plotně voní.
Doma jsem se zeptala táty, co to je ta purpura, a on mi odpověděl, že to by také rád věděl. Ale doma že kdysi, když byl ještě kluk, pálili na plotně františka, a to že pak voněl celý dům. Tehdy jsem mu také řekla o vyprávění paní učitelky, že sovětské děti mají jolku a dárky jim na saních vozí Děda mráz. A táta mi řekl - houby mají. Ani jolku, ani dárky, ani sáně. Ale to soudružce učitelce neříkej. Možná mají toho Dědu mráze, a dobře jim tak.
Protože Ježíšek je prostě Ježíšek.
A to je pravda.
Ježíšek je prostě Ježíšek.
