Možná proto, že jsem sama matkou - i matkou syna - přemýšlím, co asi cítí matky teroristů, většinou matky muslimky.
Je téměř nemožné vžít se do cítění matek teroristů - těch, které žijí v muslimských státech, tedy do cítění žen žijících v ženských částech domů, oděných do burek či čádorů, žen, které většinou nemají přístup ke vzdělání ani k informacím.
Ale matky teroristů, zbabělých, nelidských a nepochopitelných lidských zrůd bez citu, mužů, kteří teď zaútočili v Paříži, mužů, kteří dobili člověka s rukama nad hlavou - ty matky nejsou až tak daleko.
Takže co asi teď pociťují? Mají snad pocit zadostiučinění, říkají si, jací to jsou ti jejich kluci chlapáci, jak to krásně provedli, vždyť jsem to tomu svému klukovi vždycky říkala - hlavně někoho zabij, musí to být, jinak nebudeš šťastný a rodiče na tebe nebudou moci být hrdi. Proto jsme sem přijeli, do téhle nemravné země plné nevěřících. Budeš navždy spasen, když zabiješ kohokoli, kdo se protiví našemu náboženství a jedinému Bohu. A maminka při těchto myšlenkách s láskou hledí na fotografie svého syna a pyšně si v duchu říká - konečně! Byl takový nesmělý a málo mužný, v dětství se bál tmy a nechtěl být sám. Konečně. Můj syn je chlap. Teď jen aby ho nechytili. Může ještě vykonat i další statečné skutky. - Takhle přemýšlí?
Nebo sedí doma v pařížském bytě někde na předměstí a s hrůzou sleduje televizi a říká si, já to věděla, že on jednou něco provede, jenže v poslední době se s ním vůbec nedalo mluvit. A manžel mě také jen okřikoval, když jsem začala - že tomu nerozumím a že jsem jen žena. A teď to máme. Co dál? Našeho syna stejně chytí a bude uvězněn a má po životě. Proto jsme sem přišli? Vždycky jsem naznačovala, že se máme chovat vstřícnějí a víc se zapojovat a přizpůsobovat, když už tady žijeme - jenže když muži ženy neposlouchají. A je to tak i správné, Alláh to tak chce. Takže teď mi nezbývá, než se modlit a věřit, že i tento skutek nalezne u našeho Boha pochopení. Snad ho jen tak nechytí. Počkám, co na to vše řekne manžel. - Že by takhle přemýšlela?
Nevím.
Protože kdyby se to stalo mi - což je pochopitelně nepředstavitelné a zcela mimo realitu - kdyby se to stalo mně nebo i jiné normální evropské matce, tak bych vyšla na veřejnost a našla nejbližší kamery a nahlas bych do nich prohlásila: Selhalo všechno, co tvořilo můj život. Můj syn zabil nevinné lidi. Jsem asi špatnou mámou. Hluboce soucítím se všemi oběťmi a do konce života si budu vyčítat, že jsem něco udělala špatně. Můj syn samozřejmě zůstane navždy mým synem, ale já budu s touto vinou žit navždy. Lidské životy nelze vrátit. Nevím, co teď. Nevím, co dál. Možná bych se teď měla začít starat o lidi, kteří to potřebují. Třeba o nějaké katolické sirotky - i když by mne jako muslimku asi nepřijali. Budu se modlit k Alláhovi, aby mi odpustil a ukázal cestu. Odpusťte mi - mému synovi asi odpustit nemůžete.
Kéž by takhle přemýšlela alespoň jedna z těch matek.
