V těchto dnech si připomínáme půlkulaté výročí konce války. A sešlo se to se Dnem matek. Ohledně války se hodně mluví o všech válečných operacích a statečnosti vojáků a obětech - byly jich milióny.
Není možné si představit milióny obětí. Každou tou obětí byl člověk - a ten se někomu narodil. Měl matku. Role matek v době války je pro nás dnes nepředstavitelná.
Pocházím z Hlučínska, tady se válka pojímá poněkud jinak než ve zbytku republiky. My jsme ani tak nebyli osvobozeni, spíše jsme prohráli. Naši předkové bojovali, protože museli - na straně Hitlera. A měli samozřejmě své matky.
Jedna má babička byla v době války čtyřicátnice se čtyřmi dětmi, nejmladší - moje matka - se narodilo roku 1938. Děda bojoval na ruské frontě, omrzly mu tam při hlídce nohya a vrátil se jako válečný invalida. A tak se babička - tehdy manželka a matka starala o čtyři děti a muže. Nejstarší syn - tehdy sedmnáctiletý byl povolán na frontu v posledním roce války. Jak se s ním asi loučila?Co mu řekla? Co mu sbalila s sebou? Ke konci války se jako všichni ve zdejším kraji bála příchodu Rusů - a tak sbalila nejnutnější věci, naložila je na vůz tažený krávami, na vůz se posadil také beznohý děda - a spolu se třemi holčičkami jeli pryč, pryč z vesnice, do které se blížila fronta. Nejmladší dcera - má tehdy sedmiletá matka vzpomínala, že ji máma neustále měla u sebe a často jí držela ruce před očima, to aby ji ušetřila hrůz války. Nakonec to vše přežili, i syn se vrátil - a babička dřela sama v hospodářství a pečovala o své čtyři děti s nesmírnou láskou. Matka.
Druhá babička byla v době války matkou dokonce šesti dětí v rozpětí od 17 do dvou (!) let. Manžel na frontě. Ona se rovněž bála - a koncem války se nechala se všemi dětmi v organizovaném odsunu odvézt vlakem až na polské pobřeží Baltského moře. Až k dalekým Sopotům. Tam přežila frontu, a protože v poválečném zmatku už vlak zpět organizován nebyl, vydala se pěšky! zpět domů na Opavsko. Pěšky s těmi šesti dětmi a ještě několika ženami a jejich dětmi z vesnice. Nejmladšího syna nesla, děti vezly na vozíku věci a zbytek nesly na zádech - a postupně věci odkládaly, protože byly těžké. Někdy je někdo svezl na povozu, jídlo většinou vyprosili na statcích, pak jeli kousek cesty vlakem - a pak se dostali domů. A tam - domek rozbořený a plný mrtvých těl německých vojáků. Babička - tehdy matka málo mluvila o této zkušenosti a na mou otázku, co bylo tehdy nejtěžší, mi jednou odpověděla: Strach o děvčata. Měla v době války tři dospívající dcery.
Jedna teta z otcovy strany se provdala na začátku války a její muž dva týdny po svatbě narukoval. Novorozeného syna uviděl, až když mu byly téměř dva roky. To přijel na dovolenku. Toho druhého, který se po této dovolence narodil, už nespatřil. Padl. A teta se pak už nikdy neprovdala. Žila péčí o své dva syny. Matka.
Jiná teta porodila v roce 1945 dvojčata a s nemluvňaty prchala před frontou - a dostala se z Opavska až na italské hranice. Vyprávěla, že cestou z prožité hrůzy zcela přišla o mléko a dvouměsíční holčičky krmila kravským mlékem čajovou lžičkou, kterou nahřívala nad svíčkou. Nepřevalovala, protože nebylo do čeho. Holčičky i teta přežily. Vrátila se a její dům neexistoval. Byl vybombardován. Žila z milosti u sousedů a čekala na návrat muže z fronty. Vrátil se. A měli pak ještě další děti. Také válečná matka.
Podobných příběhů jsou stovky, každý je v rodině má.
Válka a mateřství - téměř neslučitelné pojmy. Byly to matky, které vypravovaly své syny na frontu, před nimi své muže. Byly to matky, které se samy staraly o své děti a prožívaly všechny hrůzy válečné doby a sháněly potravu a v době nebezpečí, třeba náletů k sobě tiskly vyděšené děti. A uklidňovaly je, i když samy měly strach. A bály se příchodu pošťáků, protože ti nosili většinou špatné zprávy.
Dnes si stres, starosti a obavy těchto žen nedokážeme představit.
Mateřství v době války muselo být více břemenem než radostí. Přesto se stále rodily děti.
Jejich matky by v neděli slavily Den matek. Právem.
Ty, o kterých píšu výše, už neslaví.
