Každoročně přibližně v tuto dobu bilancuji své kulturní zážitky za uplynulé pololetí. Návštěvy kulturních akcí a událostí. Knihy vynechávám, televizi nepočítám. Letos není co bilancovat.
Za celé pololetí jsem kvůli Covidu nenavštívila nic, stejně jako mnoho ostatních lidí. Ano - sledovala jsem více televizi a viděla v ní i velmi dobré inscenace, pár filmů, přenosy divadelních představení i oper - ale tohle přece jen není ono.
Kultura k mému životu neodmyslitelně patří už mnoho a mnoho let.
Jak dlouho vlastně?
Tak vzpomínání.
Kino? - Asi první film, který jsem viděla v jednom opavském kině, byla pohádka Kocour v botách, francouzská verze. Bylo mi asi šest a naprosto mne dostala velikost plátna, blízkost příběhu, dodnes si pamatuji detail, že kocour měl tehdy kouzelné boty, které natáčel na klíček.
Do kina jsme pak chodili celkem často - navíc se filmy promítaly v naší základní škole v hudebně. Seděli jsme jako přibití na tvrdých židlích a sledovali příběhy promítané promítačkou na velké srolovatelné plátno. Především jsem takhle zhlédla všechny díly Vinnetoua - a to bylo něco! Ani jsme nedýchali, když se pečetilo přátelství Indiána a bělocha, polykali jsme slzy, když umírala Nšo-či a beze studu slzeli, když umíral sám hlavní hrdina. Ve třídě se holky dělily na ty, které milovaly Vinnetoua, a ty, které milovaly jeho bílého přítele. Já přebíhala z jedné skupiny do druhé - líbili se mi oba.
Divadlo? - První představení, které jsem viděla v divadle, si pamatuji naprosto přesně. Bylo mi devět, byl to den mého prvního svatého přijímání - a po slavnostním obědě mě a bratra rodiče vzali poprvé do opavského divadla. Dávali operetu Hraběnka Marica - byla jsem uchvácena. Hudbou, kostýmy, barevností a bohatostí výpravy. Zatoužila jsem stát tam na tom jevišti a zpívat.
Pak jsme do divadla moc nechodili, ale když jsem nastoupila na střední školu, koupila jsem si sama předplatné do opavského divadla. Připadala jsem si velmi dospěle - a chodila na všechna představení. A vydržela vždy do konce - i když se mi ne vše líbilo, například si pamatuji na činohru Vassa Železnova - to bylo dost strašné.
Koncert? - Chodili jsme na výchovné koncerty už na základní škole, ale žádný mne výrazně nezaujal. Populární hudbu jsem měla možnost poslouchat každoročně už od raného dětství na koncertech u příležitosti Dne horníků v Ostravě. Táta byla horník, tedy on říkal havíř - a tak si jasně pamatuji například Milana Drobného, jak zpívá Vy jste ta kočka, která... - líbilo se mi to.
Na střední škole jsme pak také šli na jeden za dalších výchovných koncertů, což jsme brali jako fajn náhradu výuky. Už nevím, jaké bylo téma a o co vlastně šlo. Vím jen, že tam vystupovalo více umělců - a najednou se na jevišti objevila mladá dívka s houslemi, byla bosa, rozhlédla se a bez ohledu na to, že se většina studentů živě bavila, začala hrát a zpívat. A já strnula na sedačce a zrodila se celoživotní láska - tedy z mé strany. Ani jsem nedýchala. Iva Bittová je dodnes mou nejoblíbenější zpěvačkou.
Vážnou hudbu jsem měla ráda i proto, že jsem hrála mnoho let na hudební nástroj a už v hudební nauce slyšela první Smetanovy tóny. Prvním koncertem klasické hudby pak byla Má vlast v podání Moravské filharmonie a láska k vážné hudbě mne provází celým životem.
Stejně jako láska k opeře. Na operní představení jezdím do Brna již několik desítek let, na první představení si už nepamatuji, ale Brňáci nikdy nezklamali. Několik operních představení jsem zhlédla i v cizině, např. ve veronské aréně, ale Brno je Brno.
Fenoménu muzikálů jsem až tak nepropadla, možná proto, že jsem jako první dva muzikály viděla Bídníky - to v porevoluční euforii a pak Jesus Christ Superstar - a tyhle dva mi stačily, žádný je už pak nemohl překonat, takže jsem je přestala navštěvovat. Mimochodem excelentní představení Jesus Christ se Střihavkou a Bártou jsem viděla osmkrát.
Už krátce po svatbě jsem manžela přesvědčila, že si zajedeme na pár dnů do Prahy, půjdeme několikrát do divadel a načerpáme kulturu. Zrodila se tak tradice, která trvá mnoho let. Viděli jsme nezapomenutelná představení, většinou činohru, protože manžel operu až tak nemusí. Od Josefa Dvořáka a jeho excelentní výkon v komedii S pydlou v zádech přes Naše furianty v Národním divadle a Naše Naše furianty v Divadle Na Zábradlí až po Jakuba a jeho pána a pány Heřmánka a Bartošku a mnohá jiná.
A protože lačním po těchto zážitcích přece jen o něco víc než můj muž, jezdívám i sama.
Poslední týden v září zase jedu. Budu v Praze sedm dní - a mám zakoupeny vstupenky na šest divadelních představení. Každý den jedno.
Žízeň po kultuře je prostě třeba utišit.
