Komu pomáhat?

Zejména v předvánoční době se schránka plní nejrůznějšími žádostmi o pomoc. A předvánoční čas k tomu přímo nabádá - pomáhat blížnímu je v této době téměř povinností. Většina to tak aspoň chápe. Jenže pomáhat komu?

Pomoci se dožadují organizace všeho druhu - Loutky v nemocnici a Klauni tamtéž, pak dojde dojemný obrázek hladovějících dětí v Africe, pomoc potřebují vesničky SOS a nadace pro děti všeho druhu, pomáhat můžeme formou nákupu dárků dětem v dětských domovech, došla i žádost o pomoc pro dobrovolné Mamma centum atd. atd.

Je přetěžké vybrat.

Kde by měl pomáhat stát a kde my jednotlivci? Paní ministryně Marksová podporuje například projekt obědy do škol zdarma. A stěžuje si, že učitelé či kraje nemají o tento druh pomoci až takový zájem. Jestli ono to nebude tím, že děti, jejichž rodiče si nemohou dovolit platit již tak dostatečně dotované školní obědy, prostě v tomto státě neexistují. Máme tak štědrý systém různých sociálních pomocí, že platit dětem obědy prostě zodpovědní rodiče mohou. Nemluvě o tom, že by si měli - mají-li děti - především najít práci a postarat se o své děti sami.

Kupovat dárky dětem v dětských domovech je také na pováženou. Ony ty děti většinou materiálně nestrádají. Jestli něco potřebují, tak to, co se koupit ani zaplatit nedá. Lásku a někoho, kdo tady bude jen pro ně.

Pomáhat nemocným, onkologicky či jinak, se zdá být dobrým počinem. Lidé za nemoc nemohou a dostávají se ne vlastní vinou do finančních potíží. Samozřejmě bychom mohli namítat, že stát by měl přestat vydávat peníze na nesmyslné projekty všeho druhu a pomáhat spíše těmto lidem, ale to bychom chtěli příliš. Smysluplné vynakládání finančních prostředků rozhodně nejde dohromady s hospodařením státu.

Pomáhat nejrůznějším institucím směřujícím peníze do ciziny, třeba i k těm africkým dětem, je rovněž třeba pečlivě zvážit. Jde především o to, aby se z těch námi darovaných peněz vůbec něco k těm potřebným dostalo.

A tak možná nejlepším charitativním počinem je rozhlédnout se kolem sebe, v nejblížším okolí. Jistě každý z nás zná někoho, kdo potřebuje pomoc - je nemocný, postižený, momentálně v tísni. Konkrétní pomoc konkrétnímu člověku, to bude ta nejsprávnější cesta.

Protože mám-li se dobře, mělo by být samozřejmostí někomu pomoci.

Jen vyhledat, komu.