Dnes jsem navštívila Malé Svatoňovice. Počasí sice od jakéhokoli výletu ze všech sil odrazovalo, ale Karel Čapek bydlel v tomto městečku, i když bylo hnusně, sychravo a mžilo. Jako dnes.
Jeho rodný dům není tak zcela jeho rodným domem, nýbrž bytem v bývalém obecním domě, kde měl Čapkův otec - lékař ordinaci. Karel Čapek se zde narodil. Z bytu dnes již nic nezbylo, ale právě v jeho prostorách se nachází expozice. Zprvu působí poněkud suchopárně i trochu nemoderně - prostě panely na zdech kolem dokola. Ale člověk se začtea zakouká.A zamyslí. Rodný list, rodinné a školní fotografie, vysvědčení, dopisy, index z Karlovy Univerzity, rukopisy, první literární úspěchy, divadelní úspěchy zprvu na domovské scéně, dobové plakáty. Novinové články. Tak jednoduše napsané, přítom tak nadčasové. Evropský i světový úspěch diadelních her. Cesty a knihy o nich. Hovory s prezidentem. Fotografie přátel, manželky. Stále větší sláva, přitom působí tak plaše.
Soupis děl. Přečetla jsem téměř všechna, přesto znovu obdiv a úžas. Jaký rozhled. Jak kultivovaný a bohatý jazyk. Jaká předvídavost - odsuzoval komunisty a varoval před nacisty. Beznaděj posledních měsíců života a tvorby. Marná snaha, marné volání, marné naléhání.
Předčasně tragická smrt. Ale možná ho zachránila před děsem dějů budoucích.
Těch si užil doslova a do písmene na vlastní kůži jeho bratr Josef. I jeho expozice a výstava obrazů jsou k zhlédnutí v tomto domě.
Byla jsem tam celou dobu úplně sama.
Z oken je možno vidět místní poutní kostel, který zajisté vídávali i oba bratři Čapkové.
Obdivuji velikost Josefa, nicméně naprosto se skláním před genialitou Karla.
Jak nutně, až zoufale bychom dnes takového člověka potřebovali.
