Každý člověk má svůj osobitý smysl pro humor. A budeme-li trochu zobecňovat, i každý národ ho má. Známe například suchý anglický humor i poněkud prvoplánový humor německý. Jak definovat humor český?
Nejsem si jista.
Možná je pro český humor typická jakási rozpolcenost, dvojakost. Na jedné straně stojí nesmírně populární Švejk a na druhé straně jemný intelektuální humor Horníčkův. Příznivci obou těchto "humorů" se jistě smějí často a rádi, ale jiným věcem.
Má generace vyrostla na povídkách a představeních Šimka a Grossmanna, tajně jsme poslouchali Voskovce a Wericha, rodiče nám vyprávěli Suchém a Šlitrovi, srozumitelní byli Lasica a Satinský. Přišel také kouzelník a s ním kouzelný Wimmer a jiní.
Když nám rostly děti, v televizi už nebyly Hovory H a chytrý humor pomalu z televize mizel. Jako by příznivci již zmíněného Švejka získávali převahu, takže nejsledovanějšími zábanými pořady byly různé Novoty a poněkud pokleslé estrády. Ale přiznávám - občas se člověk pousmál.
V dnešní době - nebýt archivních pořadů nebo poněkud svérázné Partičky - se v televizi není čemu smát. V kinech jasně vítězí příznivci pokleslé prvoplánové legrace - vždyť Babovřesky právě bodují s třetím dílem.
Naší skupině nezbývá než se přiklonit k věčně živé literatuře - Horníček, Jerome Klapka Jerome a další se dají číst stále dokola.
A tak je možná namístě připomenout si, že existuje člověk, který dokázal téměř nemožné - spojil všechny Čechy bez ohledu na jimi preferovaný typ humoru - a všichni se mu smáli, všichni se bavili. A byl by jistě spojil i cizince. I ti by se mu smáli. A smějeme se dodnes, máme-li příležitost ho vidět.
Dnes je tomu padesát dva let, co zemřel Vlasta Burian. Král komiků. Dodnes nepřekonaný.
