Dostali jsme se v našich životech do období, na které nejsme nijak a nikterak připraveni. Některé z nás zajímaly válečné zkušenosti předchozích generací více, jiné méně. Něco jsme se učili ve škole. Něco bylo možno si přečíst.
Někteří četli více, jiní méně. Měli jsme možnost zhlédnout nejrůznější válečné filmy či dokumenty. Asi nejvíce o té poslední velké válce - o druhé světové.
Ale nic z toho nás nepřipravilo na to, co přišlo.
Právě teď, v tomto okamžiku, se bojuje ne tak daleko od nás. Co s tím? Věčný ruský agresor napadl menší stát, tak jak je mu to vlastní. A my už více než rok nechápeme, hledíme, divíme se, někteří podle možností pomáháme. A tam se mezitím bojuje. A my si pomalu zvykli.
A další nečekaná hrůza - v době, kdy jsme spali nebo odpočívali či se bavili, nepochopitelně krutí teroristé zabíjeli a mučili. Muže, ženy, děti.
Co s tím? Jak se s tím vyrovnat?
Je hrůzně nemožné a nepředstavitelné akceptovat byť jediné umučené dítě. Nic na světě nemůže takový čin omluvit, neexistuje jediná polehčující okolnost.
Snažíme se s tím vyrovnat - tohle se děje ve 21. století. Snažíme se vyrovnat i s tím, že se najdou jedinci, kteří tyto činy omlouvají nebo s nimi i souhlasí.
Ale jak s tím teď máme žít běžný život?
Jak chápat takový svět? A jak se nebát o budoucnost našich dětí a vnuků?
Jsme nepřipraveni, nedokážeme se s tím srovnat.
Jak v tomto kontextu apelovat na lidskost? Jak prosazovat slušnost?
Ještě ve větší míře vystupuje nutnost znát dějiny a souvislosti.
Něco velmi podobného už tady bylo.
Ještě důležitější je, aby ti vzdělaní a chytří vysvětlovali těm primitivním a hloupým. Jiná cesta není.
Dokáže se lidstvo poučit? Dokáže pochopit, že zlu je třeba se bránit?
Nebo je zkušenost opravdu nepřenosná?
Máme se jako fakt bát?
