Už dokonce o jednom z vánočních svátků loňského roku mě syn upozornil, že zhruba za půl roku to začne. Na můj nechápavý dotaz, co že to začne, dodal: fotbalové mistrovství světa. A pak zhruba s odstupem několika týdnů mi to připomínali - hlavně syn, ale i muž - bude fotbalové mistrovství světa.
Inu, dnes mě to již opravdu nemůže překvapit. Přiznávám, před těmi více než třceti lety, co jsem se vdala, to trochu šok byl. V televizi běžel fotbal - jakýkoli fotbal - a můj novomanžel přestával vnímat okolí. Neposlouchal, co říkám, s pohledem upřeným na obrazovku zíral na hráče a byl jaksi mimo. To jsem u svého otce ani bratra neznala. Záhy jsem pochopila, že s tím nic nenadělám, a tak jednou z prvních věcí, které jsme si pořídili, ač nemajetní mladí novomanželé - studenti, byla druhá televize. Máme ji vlastně odjakživa.
Během té doby jsem pochopila, že je zbytečné říkat cokoli, pokud běží fotbalový zápas. O to víc, hraje-li česká reprezentace.
Ostatně - můj muž si mě vzal přesto, že na jedné naší ještě předmanželské schůzce na jeho otázku - Říká ti něco Masopust? - jsem odpověděla poněkud podrážděně, že samozřejmě - je to vcelku sympatická lidová tradice.
Pomalu jsem také do této - podle mne nesmírně pomalé hry - pronikla. Postupně jsem pochopila, jaké potěšení mému muži přináší.
Mám tedy za sebou i situaci, kdy jsem někdy před léty - to tehdy bylo skutečně možné - chtěla manželovi udělat velkou radost a koupit mu k narozeninám vstupenku a celý zájezd na mistrovství Evropy ve fotbale. Bylo v Anglii. Když se mne tehdy v Čedoku zeptali, kterému zápasu bych dala přednost, jediný fotbalista, na kterého jsem si vzpomněla, byl Pelé, a tak jsem řekla, že třeba něco s Brazílií. Za mnou ve frontě zaúpěl jakýsi pán a řekl - Jde o mistrovství Evropy, madam.
Pak se nám narodil syn a od malička kopal do míče.
Takže mám za sebou, že jsem oba své muže, jak jim říkám, poslala na šampionát do Belgie, později - protože fandí Juventusu, na jeho zápas do Itálie, pak i na zápas české reprezentace do Německa, to bylo tuším mistrovství světa. A to jsem usedla před obrazovku, abych zápas sledovala - jsou tam přece mí muži! - a když padl gól, zrovna jsem se zadívala do zahrady na našeho psa. Jiný už nepadl. (A oni se mne pak zeptali, jak ten gól vypadal na obrazovce.)
Také jsem jim pomáhala, když jeli na pár zápasů do Polska, to hráli naši. Také jsem přišla z práce a televize byly zapnuty obě a mí muži seděli mezi jídelnou a obývacím pokojem a současně sledovali dva fotbalové zápasy. Také jsem jim dala k posledním Vánocům vstupenky na Chelsea, protože nic by jim neudělalo větší radost.
Takže právě teď, když píšu, sedí oba vedle v obývacím pokoji a fandí - buď některému ze svých oblíbených týmů (ptala jsem se, komu budou fandit - Itálii nebo Pobřeží slonoviny - ani jsem nevěděla, že tato země hraje fotbal) nebo prostě - jak rádi říkají - dobrému fotbalu.
Za ten jejich pocit sdílení to stojí. I za ty věčné diskuse.
Mne to sice nezajímá, ale fascinuje. A rozhodně to stojí za tu jejich radost.
