Už od samotného počátku - podle mého názoru - byla Evropská unie jeden velký omyl. My nejsme Spojené státy americké. Máme jiné dějiny, jiné tradice, jiné uspořádání.
Je pochoopitelné, že se Evropa chtěla po dvou válkách vyvarovat další. Mělo však asi zůstat jen u nějakých smluv týkajících se obrany, mělo se vyřešit volné obchodování, vše ostatní mohlo zůstat na bilaterálních dohodách mezi jednotlivými státy.
V době, kdy Česká republika vstupovala do EU, mě euforie s tím spojená nezásahla, leč nehlasovala jsem proti - zdržela jsem se hlasování.
A pak jsem jela (opakovaně) jako lokální politička na návštěvu Evropského parlamentu. Poprvé mne tam fotili - na visačku, kterou potřebujete pro pohyb tamní honosnou budovou. Vyfotili celou delegaci a pak jsme si měli vyhedat každý svou fotku, aby nám vyrobili visačky. Já tu svou nenašla. Prostě jsem tam nebyla. Až později jsem pochopila, že ta stará žena s výrazem zločince (nesmíte se smát - řekli mi), že to jsem já. Ve tváři víc vrásek než obličeje.
Zúčastnila jsem se například jednání poslanců Evropského parlamentu týkajícího se rozpětí řídítek u jízdních kol. Dobrá. Možná je fakt třeba to jednotit, co já vím. V klidu mne nechalo jednání o zásobách meruňkových kompotů, i toho jsem byla účastna. Naprosto mne tedy pak nemohly vzrušit zprávy v tisku o velikosti banánů či o tom, co je máslo a co pomazánkové máslo a co je jen pomazánka.
Co mne však nenechalo v klidu, je fakt, že v Evropském parlamentu zasedají komunisté. Skuteční komunisté. Živí komunisté. Není to vtip, i my je tam máme - komunistické poslance.Takže kdyby ještě žili Goebbels nebo Goering, také možná zasedají. Protože rozdíl mezi komunisty a nacisty neexistuje.
Projevuje se různá bezzubost Evropské unie v mnoha důležitých věcech. Euro také nebyl zrovna nejlepší nápad. Nákladné stěhování z Bruselu do Strasbourgu a zpět je téměř chucpe.
Mně osobně ale nejvíce vadí ti komunisté. Ti tam prostě nemají co dělat. A to je velká výhrada.
Nu a tou malou jsou ty fotky. Potřebovala jsem nedávno nový pas i občanský průkaz. Fotili mě. Stejně jako v tom Evropském parlamentu. Nesměla jsem se usmát, natož ukázat zuby. Fotky jsou černobílé a děsivé. Vypadám na nich jako hledaná trestankyně ve věku asi osmdesát let, zvláštním znamením je nebetyčné množství vrásek, děsivé kruhy pod očima a výraz nebezpečného idiota.
Kdyby se o vstupu do EU hlasovalo dnes, jsem proti.
