Byla jsem na dvoutýdenní dovolené v Polsku. První část - poznávací okruh autobusem s cestovní kanceláří. Druhá část - pobyt u moře.
Pominu-li neuvěřitelnou skutečnost, že se stále ještě najdou Češi, kteří si odnášejí jídlo z bufetové snídaně a pak se jím živí celý den, poznávací zájezd byl velmi zdařilý.
Začali jsme ve Wroclawi, městu, které na jedné straně dýchá historií a na druhé straně baví trpaslíky. Nachází se zde jedinečná renesanční radnice a mnoho zajímavých kostelů. Také univerzita s úžasnou barokní aulou - Aula Leopoldina, kterou jsem navštívila při své minulé návštěvě. Co se týká trpaslíků, jsou posledních zhruba dvacet let symbolem města a místní obyvatelé jsou na ně náležitě pyšní. Nejedná se o sádrové trpaslíky, které můžeme najít v některých zahradách. Toto jsou kovoví skřítci vysocí asi třicet centimetrů a symbolizují místo, kde se nacházejí. Takže před univerzitou sedí student a profesor, před krejčovstvím krejčí, další vylézá z kanálu a vypadá jako hasič a podobně. Turisté si je fotí a místní se usmívají. V restauraci na náměstí jsem jedla nejlepší salát s kuřecím masem svého již téměř šedesátiletého života.
Pak jsme přejeli do Lodže a spali ve městě, které až k zbláznění evokuje utrpení obyvatel ghetta v době II. světové války.
Varšava - město, které doslova vstalo z popela. Nicméně ani při mé druhé návštěvě neoslnilo. Je zde Sověty vybudovaný a Polákům darovaný, leč nežádoucí a nechtěný Palác kultury, znovu vybudované centrum i hrad i části starého města. Chrámy, všechny obnovené po válce, v jednom z nich srdce Chopina Poláci by se asi zlobili, ale tohle město působí jaksi rozervaně a bez espritu. Co je ovšem obdivuhodné, to jsou připomínky Varšavského povstání, jeho památník - a protože bylo zrovna výročí jeho vypuknutí, ta ohromná úcta hrdinům a pýcha Poláků na ně. Mají být ovšem na co pyšní. Vzdorovali obrovské přesile a teroru úctyhodnou dobu a za cenu nesmírných obětí. Byli jsme také v parku Lažánky, letním sídle polských králů, velice působivé místo s krásnými zákoutími i pěkným zámečkem, který ale byl zrovna nepřístupný, neboť se zde konalo jakési vojenské shromáždění. Nocleh v Olsztyně, starobylém městě s pěkným centrem, ubytováni jsme byli v neuvěřitelné prvorepublikové vile, původně to bylo důstojnické kasino.
Další den něco z přírody - Mazurská jezera, kterých je bezmála 4 000, projížďka lodí po tom největším až do města Mikolajky, asi nejznámějšího turistického centra této oblasti. Vynikající ryba k obědu. Pak nás čekala Svatá Lipka, poutní místo s barokním chrámem a nečekaně velkolepými pohyblivými varhanami, právě se konal koncert - zážitek až mystický. Pak něco zcela jiného - Vlčí doupě, tedy bunkry Hitlera a dalších vrcholných nacistů. Muž, který si myslel, že dobude svět a že je jeho pánem. se zbaběle skrýval v bunkru neuvěřitelných rozměrů. Právě tady se uskutečnil nejznámější a bohužel neúspěšný atentát. Byly zde i bunkry takových "veličin", jako byli Goring nebo Bohrmann. Před postupujícími Rusy se Němci pokusili bunkry vyhodit do povětří, ale zkuste si to - betonové stěny místy i osm metrů silné. Zkázu se pak pokusili dokončit Rusové, ale ani oni neuspěli naplno. Dnes se procházíte vlhkým lesem mezi zbytky betonových kolosů, žádný objekt není dostupný. Bezútěšné místo lidské zkázy.
Další den nás čekal Grunwald - místo největší bitvy středověkých rytířů, možná zde bojoval i náš udatný Jan Žižka. Němečtí rytíři zde prohráli, což ovlivnilo dějiny středověku. Pak světově jedinečný kanál, jedinečný v tom, že je zde výšková hladina řek překonávána tak, že lodě jedou po trávě. Prostě jsou zde koleje a loď se po nich přemístí. Zajímavý nápad. Nu a pak nás čekal Malbork - největší cihlová stavba světa a jeden z největších hradů Evropy. Věděla jsem, do čeho jdu, byla jsem zde podruhé. I tak to místo zapůsobí - více než tři hodiny prohlídky nestačí, aby člověk viděl vše. Němečtí rytíři zde prostě vybudovali zázrak.
Následujícího dne Gdaňsk - překrásné historické přístavní město. Také jsem zde byla podruhé a znovu nadšená historickými domy, krásným náměstím, přístavním jeřábem z doby dávné, ale také dominikánskými trhy, které mají téměř osmisetletou tradici. Sopoty - typické přímořské letovisko se vším, co k tomu patří.Nu a pak písečná duna Leba - dojem pouště v Evropě. To se nedá popsat, to se musí zažít. Mocná síla přírody, písek, který zasypává pomalu, ale jistě - domy, stromy, vše. A moře, přes dunu dojdete k Baltu. Tam je samozřejmě také písek, ale to se jaksi očekává.
Poslední den zájezdu - nejprve Volyňský národní park a evropští bizoni, tedy zubři. A pak odjezd o Svinoústí, přímořských lázní už na samé hranici s Německem. Tady jsme se mužem od zájezdu odpojili a strávili další týden v tomto nečekaně krásném a příjemném městečku. Poláci staví všude, takže i tady - rozšiřují nádhernou promenádu. Pěkná pláž, nepřeberné množství restaurací a barů a možností dát si rybu i cokoli jiného, vláček vás doveze do přilehlého německého Altbecku a Poláci jsou vstřícní a laskaví a jako hostitelé velice příjemní.
Dovolená v Polsku opět nezklamala.
