Zúčastnila jsem se jako divák ukázky bojů z dob osvobození naší vesnice za II. světové války. Byla to působivá akce - desítky vojáků v německých a ruských uniformách. Obrněný transportér. Děla. Dokonce přijel tank.
Pancéřové pěsti, pušky. Hřmění střel, dunění ran, výkřiky vojáků, palba, ohlušující rány.
Stovky přihlížejících. Až se tajil dech.
Nepřetržité ohlušující dunění střelby nám alespoň trochu přiblížilo atmosféru té doby. Děsivou atmosféru. Je vůbec možné, že to tehdy bylo naostro? Že ti vojáci na sebe stříleli ostrými náboji, tanky mířily na živé lidi, v zákopech leželi živí vojáci, stříleli, utíkali, řvali, byli ranění, umírali. A někdo někde se o ně bál. Někdo na ně čekal. A modlil se za ně.
Dovedeme si tu hrůzu dnes představit - my, kteří jsme žádnou válku nezažili? Asi nedovedeme.
Mezi přihlížejícími oné simulace byli převážně muži. Těm jsou tyto akce přece jen bližší. Logicky.
Napadlo mne - kdo z vás by šel? Kdo z vás, přihlížejících, by šel bránit naši zemi v případě napadení? Šel by vůbec někdo dobrovolně? A pokud ano - my ženy bychom vám bránily. Ty ne - jsi můj manžel, syn, bratr..Ať jde někdo jiný. Přece ty ne.
A pokud by šli povinně, pokud by vypukla válka a došlo k mobilizaci - bylo by to ještě horší. Dovedeme si představit, že vypravujeme své blízké na frontu? Co jim dát s sebou? Upéct rychle, co má rád? Zabalit trvanlivé potraviny? Přibalit něco vyjímečného? A co jim říct? - Dávej na sebe pozor. Opatruj tě Bůh. Proboha vrať se. Vrať se mi.
Přiznávám, že mi u těchto myšlenek uniklo mnoho bojových ukázek. Rozhlížela jsem se kolem sebe a myslela na válku. Na hrůzy, do kterých je těžké se vcítit.
Muži se dívali a některým trochu svítily oči.Tátové ukazovali synům to podstatné. Někteří vzali menší kluky na ramena, ať dobře vidí.
Ohlušující střely trhaly uši.
Naštěstí žijeme v koutě světa, který již dlouho nezažil válku.
Historie se prý ale opakuje. A lidstvo je nepoučitelné.
Kéž zůstane jen u těch ukázek.
Díky Bohu, že není válka.
