Včera jsme slavili Den dětí. Velice pěkný svátek. Protože, jak všichni víme, děti jsou budoucnost národa a nás všech. Protože děti jsou roztomilé a bezprostřední.
A protože - kdo má děti, ví, že mu zcela změnily život. Nic není jako dřív.
Mé děti už dávno věkem nejsou dětmi, ale přesto mými dětmi zůstanou navždy. V době, kdy byly mé děti malé, bylo všechno poněkud jinak. Měli jsme děti jaksi bokem - v mladém věku, z dnešního pohledu velmi mladém, takže jsme někteří ještě studovali nebo právě dokončili školu, někteří pracovali - a k tomu přišly do rodiny děti. Milovali jsme je, ale neměli jsme na ně tolik času, nevěnovali jsme se jim zcela a nebylo tolik možností, jak jim dětství obohacovat. Dětská hřiště například v podstat neexistovala, hraček měly naše děti podstatně méně než děti dnešní,o počítačich a mobilech a tabletech a všem s tím spojeným nemluvě.
Ale na druhé straně měly naše děti více svobody a samostatnosti. Přišly ze školy a šly ven. Co tam dělaly, jsme kontrovali jen zběžně. A některé skutečnosti jsme se pak dozvídali se značným zpožděním. Děti přišly večer špinavé a hladové, písek měly všude - a vůbec nebyl kontrolován podle směrnic EU.
Samotný příchod dítěte na svět byl brán jako samozřejmost a těhotenství bylo velice často důvodem k rychlé svatbě a mnohdy nebylo radostnou a očekávanou událostí.
Dnes je vše zcela jinak. Každé těhotenství se stává téměř zázrakem, neplodnost je skoro samozřejmostí. Rozhodně se kvůli příchodu dítěte na svět nikdo nehroutí, ale také není důvodem k sňatku.
Děti samotné jsou pak opečovávány až neúměrně. Některé matky po narození dítěte přestávají žít svůj život a žijí už jen pro dítě. Vyznávači volné výchovy dovolují dětem všechno a neuvědomují si, že tím škodí především dětem samotným. Další skupina rodičů má pocit, že dítě jejcih život nemůže za žádných okolností nijak omezovat, takže berou dítě s sebou na koncerty vážné hudby, prohlídky zámků, mše v kostelích či daleké cesty. Dítě z toho nic nemá a nic si nebude pamatovat, okolní dospělí jsou obtěžováni, a pokud se ozvou, jsou pokládáni za nepřátele dětí. A samotní rodiče se tváří jako spasitelé dětského světa.
Děti mají plné pokojíky hraček, už ve dvou letech vlastní tablety, dětská hřiště k dispozici v sebemenší vesnici, některé se učí anglicky v podstatě od narození. Ale jít samotné ven nesmějí, ani do školy nechodí pěšky a rodiče jim nosí aktovky, protože jsou příliš těžké. Řekla bych, že ty naše nikoho ani nenapadlo vážit.
Na druhé straně mnozí rodiče nemají čas si s dětmi normálně popovídat, zazpívat jim písničku, naučit je říkanku, vyprávět pohádku. Tu jim raději pustí na některém technickém zařízení.
Také se říká, že mít dnes dítě je neskutečný luxus, je to velmi drahé a mladí lidé si dítě prostě finančně nemohou dovolit. No tak něco takového nás dříve vůbec nenapadlo - a naše babičky a prababičky už vůbec ne. Dítě přece není otázkou peněz. Je to otázka přístupu k životu.
Uprostřed všech těchto ůvah stojí děti.
A děti zůstávají v podstatě stejné. Povětšinou jsou zvídavé, bezprostřední, roztomilé - a někdy i zlobivé.
Mít dítě je neskutečný dar. Obohacuje život provždy a ve všech směrech.,
Jsem nesmírně ráda, že mi byl tento dar dopřán.
Má dcera a můj syn, mé děti - i když dnes již dospělé - jsou smyslem mého života.
Včera jsem jim popřála krásný sváteční den.
A přála jsem ho všem dětem světa.
