Včera se slavil Den otců. U nás zatím nemá až tak zavedenou tradici, přesto by se slavit měl. A mé děti rozhodně svému otci a mému muži vždy něco koupí a trochu slavíme. Kdysi to nebylo zvykem. Otcové stáli jaksi bokem.
I ten můj. Můj táta, který tady již více než deset let není.
Byl jedním z prvních, kdo se - před více než padesáti lety - nestyděl jezdit s kočárkem. To se tehdy jaksi nenosilo. Také mne často nosil v náručí a uspával.
Můj táta. Byl neskutečně hodný, možná na některé lidi až moc. Neuvěřitelně trpělivý. Také laskavý.
Hrál si s námi, vyráběl nám hračky z papíru a ze dřeva, byl velice zručný. Papírový drak či parník, píšťalka z vrbového proutku, parník s motorkem z hodin, houpačka na starém dubu..
V neděli dopoledne nás bral na procházky, aby máma mohla v klidu uvařit. Moc toho nenamluvil, spíše poslouchal, ale když už začal vyprávět, bylo to vždycky velice zajímavé.
Dovedl pochopit naše malé rošťárny a trochu je i krýt. Nesmírně miloval naši matku, přesto se nás dokázal zastat. Pamatuji se, jak máma dlouho sháněla tehdy módní amforu, tedy velkou vázu, kterou pak postavila do obývacího pokoje. Jenže já nebo bratr - přesně to už nevím - byli jsme tam prostě oba - jsme otevřeli dvířka skříně, ta porazila amforu - a ta se rozbila. Rodiče přiběhli oba. Máma běsnila. A táta se na střepy podíval a s neuvěřitelným, ale pro něj typickým klidem pravil: "Představte si, ta váza byla ze sádry." - a smetl střepy.
Bratra naučil hrát šachy. Mě rád poslouchal, když jsem se učila hrát na hudební nástroje. A když nebyl nikdo doma, vzal si naši tahací harmoniku a pokoušel se na ni hrát. A velice rád zpíval. Nejraději měl "do práce mladý horník kráčí.."
Dllouho byl horníkem, havířem, jak říkal. A jednou o Dni horníků chlapi vyfárali, úplně černí, jen bělma očí jim svítila. A my děti - bylo mi asi devět let - jsme měli poznat své táty. A já tátu poznala - sice až když se usmál, ale poznala. Byl přešťastný.
Jednou byla máma v nemocnici a táta se o nás staral sám. Zeptal se mámy, jak se vaří polévka. A pak nám uvařil zelňačku. Ovšem z modrého zelí. Takže byla úplně modrá. Ale chutnala.
Když později pracoval jako řidič u Geologického průzkumu, brával si nás o prázdninách do maringotky. Trávili jsme spolu hodně času a ani okamžik to nebyla nuda. To s tátou jsem tehdy jako malá holka ruku v ruce vyšlapala na Lysou horu, což nebylo vůbec lehké.
Jak šel život, táta byl stále více nemocný a začal se uzavírat ve svém světě.
Nikdy ale nezapomenu na slzy v jeho očích, když jsem se vdávala a on mi žehnal.
A nikdy také nezapomenu, jak stál nad postýlkami mých dětí - svých vnuků. Byl totiž také neuvěřitelně laskavý a milující a milovaný děda. To už je ale jiná kapitola.
Dnes jsem, táto, zašla na hřbitov. Dala jsem ti tam růži z mé zahrádky. Svíčku se mi nepodařilo v tom lijáku zapálit. Ale nevadí, ty víš, že jsem tam byla.
Je toho hodně, co jsme si nestačili říct.
