Mám dvouletého vnoučka. Ve dvou letech samozřejmě nádherně poznává život, každý den prožívá něco nového a obohacuje nás všechny. Začíná mluvit, začíná chápat, začíná rozlišovat - a stále se ptá. A také rád upozorňuje.
Jdeme na procházku. Babi, loušku! - upozorňuje mne. Přemýšlím o tom, že tohle dvouleté dítě a všichni jeho vrstevníci pokládají za normální, že potkávají dospělé se zakrytými obličeji. Dříve něco nepředstavitelného. Navíc našemu malému se roušky líbí a také je chce nosit. A tak mu zmenšuji jednu svou a on ji radostně nosí i v bytě.
V létě měl jet poprvé k moři, do Itálie. Nejel, Covid. K narozeninám jsme s ním chtěli jít do ZOO, nešli jsme, Covid. Na jaře těžce snášel, že mu zavřeli jeho oblíbené dětské hřiště u domu, plakal, když šel kolem. Covid. Při nákupu v obchodním centru jsme zdaleka obcházeli dětské koutky, byly zavřené, Covid. Jak to vysvětlit takovému špuntovi?
V září nesměl vidět dědu, ten byl pozitivní. Kde je děda? ptal se opakovaně.
Je zvyklý si neustále umývat ruce, naštěstí ho to velice baví. Také se mu líbí, když má ručičky postříkané dezinfekcí. Voní - hlásí, byť ne vždy to právě voní.
Hrozně rád jezdí vlakem. Tak jsme nedávno jeli. Já v roušce a s připravenou dezinfekcí a s dezinfekčními ubrousky. Otřela jsem jeho sedadlo ve vlaku a všechny plochy, na které by dosáhl. Jenže stejně pak běhal po vagónu a nadšeně sahal na všechno možné, takže jsme neustále stříkali dezinfekci na ručičky. Voní!
Uzavírání mateřských škol se ho naštěstí netýká, ani uzavření všech škol ostatních. Kdyby už byl školákem, měl by výhodu učitelského prostředí doma. Snad než dozraje doba jeho školní docházky už žádné uzavření škol hrozit nebude. Představa, že by ho takhle postihl úpadek vzdělání, je šílená.
Snad jednou - a brzy - to moře uvidí. Snad bude normálně chodit do školy. Snad se bude moci normálně scházet s kamarády. Snad zapomene na dezinfekci.
A pokud si někdo nasadí roušku, snad se bude divit. Nebo se přímo lekne.
Snad.
