Jako malý byl zřejmě hodný chlapec, poslouchal maminku, dobře se učil, rád si četl, moc kamarádů neměl. Byl ctižádostivý, zpočátku chtěl dělat radost hlavně mamince, později především sobě. Ze všech sil se snažil vyniknout.
Studoval bez větších problémů střední i vysokou školu. Byl svědomitým a ctižádostivým studentem, ne příliš oblíbeným. Sám sebe utvrzoval o své výjimečnosti, snaha o vyniknutí se stupňovala. Zjistil, že je dobrým řečníkem, že dokáže mluvit na jakékoli téma a publikum nejen zaujmout, ale i rozesmát. Sám sebe považoval za vlka samotáře, přátele nevyhledával - a pokud ano, tak jen ty, ze kterých plynul určitý prospěch.
Po nástupu do zaměstnání se situace opakovala - snaha vyniknout, solitérství, sebepřeceňování, cílený kariérismus. Častá samota a jakési outsiderství mu nevadilo, nebo to alespoň předstíral ostatním a postupně i sobě. Nikoho přece nepotřeboval, stejně jen málokdo dosahoval jeho úrovně. Politika jedné strany té doby se mu nezamlouvala, ale snažil se využít režimu, co to dá. Nikdy hlasitě neprotestoval, to by mu mohlo ublížit. Stále více se uzavíral okolí, stýkal se jen s lidmi, kteří jej obdivovali a tím zvyšovali jeho již tak vysoké ego.
Převrat. Co nejrychleji a co nejlépe využit situace, podkladů z práce, brilantnosti v projevech. Zaujmout davy - a to uměl. Opojná závrať úspěchu a pocitu manipulace s lidmi. Stává se známým, slavným, oblíbeným - teď ještě být i úspěšným. Jde přes mrtvoly, bez skrupulí stoupá vzhůru na politickém nebi. Základní vlastnosti se ještě prohlubují - je nejlepší a jen málokdo mu může být rovnocenným soupeřem. Přátelé jsou jen ti, kteří pochlebují.
Politický pád a přechodný ústup ze scény ještě více podněcují jeho až psychopatické zaujetí vlastní osobou, přidává se rostoucí pomstychtivost, sebestřednost, následuje zpočátku velmi nepatrná a pomalá ztráta soudnosti.
Návrat na scénu - vítězství okořeněné pocitem opojné radosti z moci - mohu všechno, pocitem příležitosti pomstít se všem, kdo zdánlivě ublížili, pocitem vlastní neomylnosti, spravedlnosti, převahy. Pocit politického vrcholu kalí nikdy nikomu - ani sobě - nepřiznaný pocit osaměni a marnosti dosáhnout úcty a uznání intelektuálních špiček, morálních vzorů, vzdělaných osobností a skutečných světových politiků.
A tak se obrací k davům, které ho povětšinou milují. A zkouší, kam až může zajít. Se stařeckou zarputilostí bortí konvence a baví se tím - obrací se k neoblíbenému Rusku, lže a bájí o článcích, které zaručeně četl a nikdo nikdy neviděl, pohrdá morálkou a slušnost vidí jako slabost, zkouší urážet posměchem, výběrem spolupracovníků i vulgarismy. Já přece mohu všechno, jsem v podstatě monarcha, vždyť sídlím na Hradě.
Za tím vším je zahořklý muž, který v hloubi duše ví, že zklamal. Zklamal sám sebe i ostatní. Netvoří dějiny, není uctíván, jeho projevy nikoho nezajímají, nezadržitelně mu ubývá fyzických sil. Obklopen partou obskurních figurek je mementem osamění. Neexistuje nikdo, komu na něm záleží. Nechají ho pronášet projevy v rozepnuté košili s kravatou nakřivo, nechají ho zesměšňovat se opileckými žvásty, nechají ho potácet se na nemocných nohou, nechají ho se skelným pohledem pronášet rádoby bonmoty, které dávno nejsou k zamyšlení. Nechají ho tak, ať je k smíchu nebo k politování. Nechávají ho být, hlavně že z něj mají prospěch. Jen ať ještě nějakou dobu vydrží - a oni s ním. Nechávají ho. se zesměšňovat, podkopávat úctu úřadu, který zastává, zostouzet ostatní i sebe.
Nechávají ho být, protože neexistuje jediný člověk na světě, který by ho skutečně miloval. Nebo ho aspoň měl skutečně a bez prospěchu lidsky rád.
