Budou Vánoce

Tak jsem si tuhle v ranním autobuse řekla, že budou Vánoce. A že nebudu myslet na to, jak nám hoši, co spolu mluví, sestavují vládu, a že jim to trvá. A tu jsem slyšela paní, která seděla za mnou. Nahlas si povzdechla, kéž by už bylo po Vánocích! Ona musí sama uklidit celý dům a ještě k tomu shánět dárky! A vůbec, Vánoce už nemají to kouzlo.

Milá paní, dovoluji si s vámi naprosto nesouhlasit. A vyvrátit všechny tři vaše námitky.

Co se týče úklidu, ten u nás doma řeší seznam. Už ani nevím, kdy ta tradice začala, ale hodně dávno, dnes dospělá dcerka ještě byla malinká.  Můj muž mi řekl, že by mi s tím úklidem pomohl, třeba i když je sám doma, ale neví, co se má udělat. A tak vznikl první seznam. A začala každoroční tradice. Úderem adventu píšu seznam. Protože běžný úklid se provádí pravidelně, jsou na něm položky typu vyprázdnit a vyčistit botník, umýt a naleštit vchodové dveře, rozmontovat a umýt lampy apod. A kdo má čas, udělá a škrtne. Manžel, dcera, syn, já. Nikdy nestihneme všechno, ale nevadí. Když byly děti malé, často jsem po nich kontrolovala či opravovala, tajně ovšem, abych jim nekazila radost. Čili úklid rozhodně nemusí být stres. Naopak - my se i bavíme, to když se například syn zeptá: A to "setřít horní hrany dveří" - na to jsi přišla sama, nebo jsi to někde vyčetla?

Co se týče dárků, neznám větší radost, než je vymýšlet. Navíc obstarat je - to je dnes hračka. Chce to jen trochu se zamyslet a také nezapomínat. Zmíní-li dcera v srpnu, že nemá v čem cvičit, je pod stromečkem  sportovní souprava. Že syn miluje Juventus, to přece vím, tak dostal například mikinu a tričko s logem tohoto klubu. Co dostanou letos, samozřejmě neprozradím.

A připomněla jsem si úžasný dárek, který jsem loni dala manželovi. Má náročnou práci a často, když je unavený, říká, že se na vše vybodne a půjde pást ovce. A já na internetu našla zážitkový dárek - pasení ovcí v Beskydech. Muž měl pod stromečkem totální záchvat smíchu, vůbec nevěděl, že něco takového existuje. A pak jednoho nádherného letního dne to bylo tady.Děti to chtěl nafotit, že přijedou. Manžel rozhodně trval na tom, že tam mám jít s ním, ačkoli jsem zpočátku měla odlišný názor.  A tak jsme si s manželem večer před oním dnem vysnili poklidný piknik na zelené louce, ležíme na dece, jíme a pijeme - a opodál se pase stádečko ovcí. naprostý klid a romantika.

Nabalili jsme piknikový koš a manžel mne požádal, ať si neberu knihu, budeme si jen povídat.

Na místě dostal od bači klobouk, kožich a starý chleba v torně. Pro ovce. A instrukce. Vůdcem pětičlenného stáda je ta černá, takže když se jí dá chleba, ostatní jdou za ní. Pastva trvá, jak dlouho kdo chce.  A bača odešel. Zůstali jsme úplně sami v přírodě. Nádhera! Svěží ráno. Zpěv ptáků. Ovce se tiše pasou. Slunce začíná hřát a vysušuje svěží travičku. Našli jsme suché místo a roztáhli deku. Jak dlouho trvá roztažení deky, nevím. Minuta? Manžel zvedl hlavu - kde jsou ovce? ptá se. Já nevím.Teď tady přece byly. Manžel s úsměvem odchází do křoví, aby je přivedl.

Nastává nejnudnější období mého života.

Čekám. Deset minut. Čtvrt hodiny. Půl hodiny. Hodina. Nacházím se na horském palouku s dekou a piknikovým košem s jídlem a pitím. S mobilem, ale bez signálu. Plyne druhá hodina. Manžel se nevrací. Krokuju palouk. Poskakuji po palouku. Tančím, ale bez hudby to je nanic. Hlasitě recituji básně. No jo, ale co když mne někdo uslyší? Třeba lupič. Zmlknu.  Vytáhnu z košíku láhev sektu. Přečtu si pečlivě a pomalu celou vinětu. Zajímavé. Že jsem si nevzala tu knihu! Přeložím text viněty do němčiny. Pak do angličtiny. Částečně do italštiny. Dvě a tři čtvrtě hodiny. Něco šustí v křoví. Co když jsou tu medvědi? Pak asi jedině na strom. Proboha, v mém věku? Který strom by mě unesl?

Z křoví se vynoří manžel. Naprosto zchvácený. Ty pitomé ovce jsou až na odlehlé straně nejbližší hory. A absolutně neuznávají fakt, že černá je vůdce. Černá sice ochotně pojídá chleba, ale ostatní se ani nehnou a ona se k nim vždy vrátí, chleba ovšem sežere.Takže manžel už chleba nemá.  A navíc jsou to nejrychlejší ovce na světě. Bleskově mění místo pobytu. Přemýšlíme, zda se ovce vrátí samy, když přichází dcera. Chce vyfotit taťku s ovcemi. Nemožné, ovce nepostojí a navíc jsou bůhvíkde. Manžel si uvědomuje, že je za stádo zodpovědný. Odchází s dcerou pro ovce, berou si klacky. Přiženeme je třeba násilím!

Opět sama na palouku. Naštěstí dcera donesla časopis. Čtu si a čekám. Po více než hodině se objeví dcera - táhne za sebou větev s listy, ovce ukusují a jdou poslušně za ní. Stádo uzavírá manžel, jistí to vzadu. Muž i dcera jsou naprosto hotoví, honili ovce několik kilometrů ve vysoké trávě. Stádo zavřeno do ohrady a začíná piknik. To už se všichni tři prohýbáme smíchy. Kdeže jsou ty naivní představy o klidném pasení!

Nicméně - s odstupem - byl to nádherný den. A výborný dárek.

A že Vánoce ztratily své kouzlo? Ale kdeže. Tady rozhodně platí - jaký si to uděláš, takový to máš.

Těším se jako malá holka.