Boření mýtů

Chodila jsem do škol v době, kdy si soudruzi leccos vymýšleli, leccos zatajovali, leccos přikrášlovali. A my žáčci a studenti jsme lecčemu nevěřili už tenkrát, o mnohém jsme pochybovali, ale mnohé jsme uvěřili.  

Byly však i věci, které neměly s povahou režimu v podstatě nic moc společného, přesto nám byly předkládány jako pravdivé - ale pravdivé nebyly. Těžko říct, proč.

A tak teprve čas bořil a boří leckteré mýty.

Tak například nám zcela vážně tvrdili - a já tomu dlouho věřila, nebo jsem o tom ani moc nepřemýšlela - že lovci mamutů lovili mamuty tak, že vykopali jámu, mamut tam spadl a oni ho pak ubili. A já četla o udatném Kopčemovi a jeho druzích a jako dítě mu fandila, jen mi tak někde v podvědomí kazila radost z vítězství těchto lovců lítost s těmi mamuty. Čili jasná věc - vykopali díru a  mamut tam spadl, což byl začátek jeho konce. Až na to, že byla doba ledová. Zkuste si pak cokoli vykopat. V podstatě nemožné. No a pak přemluvte mamuta, aby šel právě tudy. A aby do té díry spadl. Zdravý rozum říká, že takhle tedy ne. Proč nás to učili, netuším.

Další mýtus, pevné přesvědčení ze školy. Národ sobě. Národní divadlo. Korunku ke korunce, či grošík ke grošíku sbírali tehdy čeští lidé, i chudí venkované, aby si postavili divadlo. Své divadlo. Divadlo české, které trumfne všechny ty německé scény. Kterým obrozený národ dokáže svou velikost, své vlastenectví, své nadšení pro věc. To budou Rakušáci koukat. A Němci také. A hlavně císařpán, ten bude zírat, ten bude vzteky bez sebe. - No akorát že nebýt jeho velkorysého finančního příspěvku, tak divadlo v podstatě nestojí. Ve škole nám nikdy nikdo neřekl, že císař, rakouský císař, přispěl také. A nejvíc. Takže ten nápis - Národ sobě, by měl být doplněn například o - A císař vám, Čechům.

Poslední z řady mýtů naučených ve škole pro mne padl před pár dny. Navštívila jsem poprvé v životě Mělník. A těšila se na soutok řek. Soutok dvou mohutných řek, z nichž pak ta větší, majestátnější a slavnější, tedy Labe, teče přes celé Německo až do Severního moře. Houby. Vůbec ne. Pod mělnickým zámkem teče poměrně mohutná Vltava - a do ní se vlévá velikostí nepatrný v podstatě potok. Labe. Je malé a bezvýznamné. A je to logické - Krkonoše nejsou tak daleko. Tam pramení a nestačilo ještě nabrat sílu toku. To Vltava přitéká až z daleké Šumavy, proplula již Prahou kolem Hradu a nabrala sílu a krásu. Rozhodně ale nevtéká do Labe. Naopak. Prokazatelně naopak - Labe se u Mělníka vlévá do Vltavy. Do mohutné a krásné Vltavy, o které psal i Smetana. A Vltava nabere nepatrné vody Labe a teče dál. To je Vltava, co teče dál. A Ústí nad Labem je správně Ústí nad Vltavou. A přes celé Německo teče ta naše Vltava. Žádné Elbe, přátelé, nýbrž Moldau vám tam teče do Hamburku. Prý za ten omyl mohou Keltové, kteří upřednostňovali Labe. Ale něco takového mělo být dávno napraveno. Co dělali obrozenci? Proč to nedali do pořádku? Proč nám to neřekli ve škole - omylem se řeka pak jmenuje Labe, ale je to Vltava. Vždyť přece vždycky platí, že po soutoku dvou řek pokračuje ta větší. A tady ne? Proč se o tom mlčí?

Co mne ještě čeká? Které mýty ještě padnou?