Dožil se úctyhodného věku 89 let. Ale zazářil už jako mladík. A dodnes stojíme v úžasu, setkáme-li se s čímkoli, co stvořil. A je toho tolik! Tak jen namátkou..
Samozřejmě - Sixtínská kaple. Člověk zvedne hlavu a zírá a zírá - tohle maloval vleže na lešení. A kdyby namaloval jen ty téměř se dotýkající ruce, byl by nesmrtelný. Dotek - nedotek Boha a Adama. Vdechnutí života. Rozloučení. Tak jdi a užívej života. Ale nebyl jen geniálním malířem.
Stoupáte po schodech na Kapitol, náměstí, jehož půdorys navrhl - a proto je dokonalé. Ale to si jen nacvičil rozevřenou náruč u Svatopetrského chrámu. Ta náruč je otevřena pro všechny a završena dokonalou kupolí chrámu všech chrámů. Chrám sv. Petra zná každý a také ho navštíví každý, kdo se dostane do Říma. Pro mne je ještě větším divem jím navržená bazilika Santa Maria degli Angeli. Bazilika, postavená na místě někdejších starořímských lázní, jako by vystupuje ze skály a jen tak mimoděk vyčnívá do prostoru. Je třeba podívat se na ni trochu z odstupu, nejlépe z protějšího chodníku, pak si ten dojem vychutnáte. A vstoupí-li člověk dovnitř, dostane se jako by do centra členitého a přesto dokonalého prostoru. Kdyby navrhl jen tento chrám, byl by geniálním architektem.
Ale on byl také sochařem. A jakým, nelze jen tak jednoduše popsat. Právě jako sochaře ho asi znají i ti, kterým jinak umění nic neříká. Zmíním jen tři sochy.
Jeho slavný David nemůže neoslovit. Ta hlava maličko nakloněná k rameni, ruka zatím volně podél těla - ale je z ní i z celého postoje cítit to napětí, ta připravenost každou chvíli zaútočit na Goliáše, odhodlanost zvítězit za každou cenu. Davidova socha na slavném náměstí ve Florencii je pouze kopií, originál najdete v nedalekém muzeu, ale přesto ji obdivují tisíce a tisíce nadšených turistů. (Pokud se vydáte jako by směrem za ni, dojdete do kostela Santa Croce a můžete postát před jeho hrobem).
Vejdete-li do (jím navrženého) Chrámu sv. Petra, je dobré začít prohlídku zleva. Celý chrám je samozřejmě neuvěřitelnou památkou s množstvím cenností a nemůže neoslnit. Projdete-li jej ale úplně celý zleva kolem hlavního oltáře a pak budete postupovat podél pravé stěny, čeká na vás. Až skoro u vchodu. Za sklem, protože ji kdysi poškodil šílenec. V neostrém světle chrámu někdy trochu až namodralá, jindy třpytivě bílá. Dokonalá krása. Pieta. Věříte-li, cítíte Jeho přítomnost. Tohle je On a Madona. Nevěříte-li v Boha, uvěříte v Bohem políbeného člověka. Tohle dokázal jako mladý muž. Spatříte Madonu a již nikdy její obličej neuvidíte jinak. Dokonalost záhybů jejího pláště, který splývá ze sochy a částečně překrývá mrtvého syna. Dívá se na něj - a ten pohled je mateřství samo. Až se tají dech. Jedna z nejkrásnějších soch světa. Nebo nejkrásnější?
Nevím. Pro mne totiž ještě existuje konkurence - Kristus s křížem. Socha v kostele Santa Maria Sopra Minerva. Nebývá tam mnoho turistů, možná o to je ten dojem působivější. Krásný kostel - ale Řím nabízí mnoho krásných kostelů. Jenže tady uprostřed toho ticha stojí vlevo u oltáře. Kristus. Jeho kříž je mohutnější a vyšší než on. Opírá se o něj a dívá se na stranu. Ví, co ho čeká. Jako by se chvilku zastavil a nechtěl na to myslet. Jen si tak spočinul. Trochu si oddechl. Opřel se o svůj kříž. Ještě ne. Ještě chvilka klidu. Ještě je čas.
Nádhera.
Říci, že byl geniální sochař, je slabé slovo.
Narodil se 6. března 1475. Před 450 lety.
Michelangelo.
A co jsme v životě dokázali my?
