Jak jsem potkal knihy

Při slavnostním uvedení mezi školáky jsem, jako prvňáček, dostal knížku "Vítek jede do Prahy". Měl pěkné obrázky a smyslem prvních deseti měsíců mého "studia" se stalo přečíst si ji. A tak to všechno začalo.

Vítka jsem skutečně přelouskal ještě jako prvňák, pak přišla další dvě pokračování příběhů stejného kluka, a už jsem v tom lítal. Knížku "Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka" jsem si v knihovně půjčil minimálně 15x během dvou let, až z toho paní knihovnice měla popotahování při kontrole, která ji podezřívala, že si dělá čárky navíc a podrývá tak fikaně socialistické knihovnictví. Vysvětlila jim, že je ve vesnici malý kluk, co je cvok.

 Četl jsem si ve škole pod lavicí, četl jsem si doma. Když byla knížka moc a moc zajímavá, rozbolelo mě břicho, nebo hlava a "hodil jsem se marod". Louskal jsem i některou povinnou četbu, když mne zaujal úryvek v čítance a chtěl jsem vědět o příběhu víc. Kolem 12ti let věku jsem objevil doma v knihovně poklad - díla Karla Maye a Julese Vernea. Prvorepubliková vydání, z nakladatelství J.R.Vilímek, s krásnými obrázky Zdeňka Buriana, které vypadaly jako černobílé fotky a byl u nich vždy popisek typu "Kapitán Nemo se upřeně zadíval....". Ty knížky navíc byly, díky letopočtu vydání, psány jinou češtinou. Hrozně mne to bavilo, ty přechodníky, jiný slovosled... 

Jsem klasická ukázka člověka, pro něhož je knížka skutečně nejlepší přítel. Lhal bych, kdybych tvrdil, že čtu krásnou literaturu. V pubertě byli sice mezi mými oblíbenými autory E.M. Remarque, Karel Čapek, Ernest Hemingway a pár dalších "vážených" autorů. Ale stálicemi jsou P.G.Wodehouse, Zdeněk Jirotka, Miroslav Švandrlík, Jaroslav Hašek a podobní autoři lehké literatury. Věkem jsem došel k detektivkám, ale držím nejraději v histori. C. J. Samson, Lindsey Davisová, Vlastimil Vondruška a další. 

 Viděl jsem díky knihám neuvěřitelné filmy. Natočené pouze pro mne. Protože já příběh, který čtu, vidím. V patách mne má právník Matthew Shardlake, se kterým procházím Anglií Jindřicha VIII., s detektivem Falconem se courám po starověké Říši římské, když je mi smutno, přesunu se na zámek Blandings, kde každá trable dobře skončí. Vracím se často do příběhů a prostředí, kde to už dobře znám. Jsou knížky, které jsem četl několikrát, nebo si je otevřu na libovolné stránce, a na chvíli se ocitnu tam, kde je všechno v pořádku. 

 Protože jsem jako čtenář hodně v ději příběhu, nikdy jsem si neoblíbil knížky z druhé světové války, nebo příběhy, kde umírají děti a podobně. Prostě to není svět, kam se chci z toho skutečného vydat. Ale to je věc vkusu každého z nás. 

V každém případě vřele doporučuji: Lidé, čtěte!