Vy mne chcete citovat? Proboha jen to ne!

Aby byl článek věrohodný, je třeba sehnat několik aktérů, kteří se na dané téma rozpovídají. A k tomu se nechají vyfotit. Zásada je to celkem správná. Sama si taky mnohem raději čtu příběhy lidí, k jejichž jménu můžu přiřadit tvář. Ovšem jako novinářka takové požadavky šéfů a editorů nenávidím.

Jedenáct let jsem pracovala v redakci MF DNES v Plzni. Znamenalo to psát i o dění v pohraničí.

V dobách, kdy se kvůli kontrolám na hranicích tvořily kolony kamionů, byla hračka sehnat věrohodný zdroj do takových textů. Šlo jen o to překonat vlastní lenost (často největší problém), zvednout zadek ze židle a dojet na místo činu. Popovídat si s řidiči, kteří řeknou, jak překonávají nudu, jak se cítí po dvaceti hodinách čekání na rozpálené silnici, když kolem dokola jsou jen louky a někde potřebujete vykonat svoji potřebu, neřkuli se třeba vysprchovat. Všichni byli naštvaní, všichni se cítili mizerně, všichni toužili po změně, tak mluvili ochotně. A na své jméno.

A co teprve kolega fotograf? Naprostá idyla. Žádné takové: „Jdi do hajzlu! Rozmlátím ti ten tvůj krám o hubu!" Ten slýchával: „Jasně, kámo, vyfoť si mě. Co mám dělat, jak se mám tvářit. Jen mi řekni, kdy to vyjde, ať mi manželka noviny koupí."

Kolony kamionů zmizely, v pohraničí to začalo žít něčím jiným. Češi objevili kouzlo německých obchodů. Sedím s partou známých v hospodě, když manželský pár začne vyprávět, jak si tam nakoupili skoro všechno zařízení pro nový dům. Za hranici jezdí i pro oblečení a jídlo. A za týden se chystají na dovolenou k moři. Samozřejmě s německou cestovkou. Vyjde to levněji. „Mohla bych vás citovat a doma vyfotit?" ptám se. „Ani omylem! Nepotřebujeme, aby o nás sousedi věděli, co všechno máme v domě," zní striktní odpověď. 

A tak jedeme s fotografem do Německa napsat reportáž přímo z místa. Chodíme po obchodech a kromě sledování cen se snažíme zachytit rodnou řeč. „S novináři se nebavím," dozvíme se od první „oběti". Moc pěkný začátek. „Ehm, víte, my jsme na služební cestě a odskočili jsme si nakoupit. Už jsme vlastně měli být v práci, takže jméno ani focení nebude. Šéfovi by se to nelíbilo," tvrdí další dva muži. Chápu, mému šéfovi se taky některé věci nelíbí. Třeba vyjet na služební zahraniční cestu a vrátit se bez textu. Vidíme skupinu českých důchodců. Ty už snad žádný šéf nehlídá. „Ale ano, my vám povíme, co potřebujete vědět a klidně se necháme vyfotit," ochotně souhlasí.

Jenže nezůstalo u jídla a elektroniky. Češi začali nakupovat i německé nemovitosti. Na rozdíl od těch našich zlevňovaly. „Prodal jsem penzion na Šumavě, vzal všechny úspory a za deset milionů koupil hotýlek v Bavorsku. Tohle všechno mám říct do novin na své jméno a ještě si mě vyfotíte za novou pípou? Ha, ha, ha. Paní redaktorko, vy jste snad snídala vtipnou kaši," směje se mi novopečený česko-bavorský hoteliér. Pořád se tvářím mile, v duchu zuřím, ale nedivím se mu. Taky bych na jeho místě se sebou nemluvila. „Nemám zájem. Kvůli závisti," vysvětluje podnikatel.

Skoro dva roky dělám v MF DNES v magazínu pro ženy Ona Dnes a zjišťuju, že získat zdroje pro  zpravodajské texty bylo vlastně úplně jednoduché. Nebo snad znáte ženu, která vám dovolí zveřejnit jméno i fotku, aby mohla ostatní informovat o tom, že už dva roky nespí s manželem, protože od porodu nemá chuť na sex? Či snad nějakou, která v životě neměla orgasmus, a jinou, která přizná, že biologickým otcem jejího dítěte je spolužák z vysoké, ale v rodném listě syna je napsaný manžel? Ženy s podobnými příběhy znám, žádná však nemá zájem takové věci vyprávět proto, aby si o tom přečetli ostatní. Ani jim se nedivím.

Teď připravuju článek o mužích. V pátek jsem zjistila, jestli je jeden z nejlépe placených manažerů v Česku ješitný. Martin Roman, šéf ČEZu, se obvykle vyjadřuje jen k věcem okolo byznysu. Mně odpověděl na otázku, zda by mu vadilo, kdyby jeho žena vydělávala víc peněz než on. Co myslíte? Zjistíte to v magazínu Ona Dnes 2. listopadu. Snad tím absenci jmen a fotek v jiných článcích alespoň trochu vyvážím.

Eva Tichá, redaktorka Ona Dnes