Bába Dymáková je fiktivní osoba, která nám ve sportovním oddělení docela dost pomáhá. Zastupuje vkus průměrného většinového čtenáře, a tak na poradách často padne otázka: Co by na to řekla bába Dymáková?
Kde jste, vážená bábo Dymáková? Neminuli jsme se minulý týden v obchodě u regálu s mrkví? Nepouštěl jsem vás včera sednout v metru? Ozvěte se, prosím...
Abyste rozuměli: bábou Dymákovou (kterou původně stvořil bývalý ředitel Novy Vladimír Železný) ve sportovním oddělení privátně označujeme člověka, pro něhož píšeme. Přes lehce pejorativní označení v tom nehledejte nic urážlivého. Když na poradách o tom, co psát příští den do novin, padne dotaz „co by na to asi tak řekla bába Dymáková", znamená to, že se ptáme, zda to bude natolik atraktivní zpráva, aby oslovila co možná největší počet potenciálních příjemců. Bába Dymáková zastupuje vkus průměrného většinového čtenáře.
Je to nadsázka, ale zároveň ne úplná náhoda, že pro sport jsme zvolili vkus fiktivní starší paní: MF DNES není specializovaným periodikem na sport, většina lidí si ji kvůli němu nekupuje. Ambicí sportovních stránek však je, aby na nich zaujalo něco i ty, kteří sport nesledují detailně. Bába Dymáková si tedy MF DNES koupí kvůli všeobecnému přehledu a k tomu patří i témata ve sportu, jež zrovna hýbou (nebo by podle názoru redaktorů měla hýbat) současnou dobou. Neznamená to, že texty budou klouzat po povrchu, to by snad nebavilo pí. Dymákovou ani autory.
Abych se dostal k tomu, proč madam Dymákovou hledám, musím ještě - odpusťe rozvláčnost, ale jsme na blogu, že? - vysvětlit, co je to Pohled. Tak tedy: Pohled je rubrika suplující na sportovních stránkách názor. Podle mě je to v novinách nejdobrodužnější disciplína: zatímco v jiných žánrech musíte být přísně korektní (chce se mi říct hyperkorektní, což pak vede na poradách k absurdním diskuzím, zda psát o tlustých tenistkách, že jsou tlusté), v Pohledu můžete pomyslný kufr s žurnalistickými poučkami „co, kdy, jak a hlavně nestranně" vyhodit do povětří a říct, co si o problému skutečně myslíte. Pohledy nikdy nebudou tím nejčtěnějším v novinách, zároveň jim ale - myslím - dávají „ksicht". Noviny bez názoru mohou být oprávněně považovány za zbabělé.
Pohled má logicky svá úskalí, pominu-li základní podmínku, že k jeho napsání musíte nejprve nějaký názor mít. Neberu ani to, že mi kolega nedávno vyčetl, že mé Pohledy jsou „příliš osobní", protože Pohledy mají zkrátka být „příliš osobní" z podstaty věci.
Hlavou mi vrtá jiná otázka - bingo, konečně jsme u otázky pro Dymákovou! - a to: „Nepiš takové Pohledy," zavolal mi minulý pátek šéf s tím, že můj Pohled je pro běžného čtenáře na hranici srozumitelnosti. Asi po půldni, kdy se aspoň zčásti zhojila ješitnost, jsem musel kysele uznat, že jeho výtky měly logiku: Pohled byl psán jako bajka, byl do jisté míry alegorií. Porozumět mu určitě šlo, ale vyžadovalo to soustředění a aspoň ždibec orientace v problému. Třeba se v něm ale bába Dymáková neorientovala, třeba neví, co je to metafora. Možná jsem ji zkrátka přecenil - pardon, stará paní! - ale na druhou stranu, nerad bych ji ponižoval podceňováním.
Ke čtení novin musí každý splnit pár základních předpokladů, například to, že umí číst, nebo že - v případě českých novin - nebude Číňan vládnoucí výhradně mateřštinou. A dál? Autor by měl asi čtenáři komfort čtení částečně usnadňovat, jenže kde je hranice, za níž už leží „rozmazlování" a „servilita"?
Nabízím příklad: vzpomínám, že dnes už zesnulá novinářská legenda Václav Pacina napsal Pohled, který pracoval s příběhem Johanky z Arku. Bylo to velmi originální a skvěle napsané, tím Pohledem se šlo kochat. Text měl ovšem háček: vychutnat si ho mohl jen ten, kdo měl aspoň trochu ponětí, co byla Panna Orleánská zač. Pacina tehdy na výtky o nesrozumitelnosti podrážděně reagoval: „Takže vy máte naše čtenáře za blbce?!"
Čím dál víc se mi tahle věta líbí (tím spíš, že mám teď pocit ublíženosti): Pacina automaticky počítal s inteligentním čtenářem a pro něj psal. Anebo jinak: byla snad Pacinova vina, když někdo o Johance z Arku neslyšel?
Slyšela o ní bába Dymáková?
Bůh suď, že právě na tohle bych se jí strašně chtěl ptát...
Filip Saiver, Redakce sportu MF DNES
