Skoro po dvaceti letech se mi v rukách ocitl starý psací stroj. Vyklízel jsem půdu, odvozil čtyři auta starých věcí do sběrného dvora. Nekompromisně, chladně, tvrdě. Nad kufříkem s psacím strojem mě opustilo hrdinství. Ťukal jsem do něj přece první zprávy, připadalo mi nezbytné mydlit do těch kláves i po půlnoci. V jeho válci je natlučena spousta událostí a příběhů. Kdyby tak šlo nasadit nějakou přenosku a přehrát si to...
Ilustr. fotoAutor: iDNES.cz / Dalibor Puchta
Přehrát to nepůjde, ale vyhodit? V žádném případě. Kromě vší nostalgie už proto, že je to pěkný a složitý výrobek, krásná mechanická záležitost, nezávislá netoliko na procesorech, ale na elektrice vůbec. V tomhle se naše práce změnila totálně. Psací stroje mizely z redakcí na začátku 90. let a málokdo pro ně uronil slzu. Kolega měl na tom svém napsáno fixou „Generátor náhodných klepů“. Přepisoval hodně.
Na psacím stroji nešlo vymazat větu, vepsat slovo, změnit slovosled, přehodit odstavce. Přitom pro strojopis existovala jakási norma určující, kolik překlepů či přepisů tam smí být. Kdyby jich bylo víc, směli to sazeči v tiskárně odmítnout, což taky čas od času dělali, nebo aspoň řádně kafrali. Načisto to napsal málokdo, a když se text dostal do ruky šéfovi a vedoucímu vydání, nemohl zůstat beze změn. Nechápu, jak by si s tím dnes editoři poradili. Ale šlo to, a zřejmě dobrých sto let.
Když tehdy přivezli počítače, byl konec s přepisováním, s normou a taky se sazeči a metéry. Dvě profese úplně zmizely ze světa. Sázecí stroje putovaly nejspíš do šrotu a ty psací z redakcí asi taky. Korekční pásky a bělící barvy se ještě pár let válely na dně šuplíků a pak doplatily na první stěhování. Neviděl jsem to, ale musel to být bizarní obrázek - korba náklaďáku plná psacích strojů. Léta bylo o strach s tím nějak nešikovně uhodit, a nakonec se hrnuly na hromadu jeden přes druhý.
Ten, který na mě teď vykoukl na půdě, byl náš vlastní, rodinný. V pěkném černém kufru, tudíž přenosný. Nebyl větší než nějakých deset patnáct notebooků. Prostě praktický. Žlutavý consul bude dál někde v domě naprosto neprakticky zabírat místo a čekat na elektrárenský black-out. Kdyby na to došlo, stejně zjistím, že mu vyschla páska a koupit už se nedá. Nikdo do něj už nikdy neťukne. Ale nejde ho vyhodit. Neopouštěj staré věci pro nové, radí Zdeněk Svěrák. I když neradí, kde to všechno skladovat.
Martin Polívka, vedoucí regionální redakce MF DNES Plzeň
