Jmenuji se Škrabal, Karel Škrabal. Tak hádejte, jaký je nejčastější ohlas čtenářů na moje texty, ale můžete jenom jednou. „Cos to zase naškrábal" či „Článek svojí úrovní odpovídá příjmení autora" a další podobné variace na téma nomen omen. Nic hezkého, ale jak mi napsal kdysi pracovník České televize, když komentoval ohlasy, které přišly na kratičké pásmo s mojí poezií: „Kladné nechodí..."
Do redakce občas přijdou. Výjimečně, třeba od známých, ale nejvíce potěší od cizího, zvláště když po vás ten člověk za pochvalu nic jiného nechce. Jsou samozřejmě novinářské stálice, kdy víte, co bude následovat. Ještě tak před dvěma lety stačilo napsat něco proti Václavu Klausovi a měl jsem o přísun negativních reakcí postaráno. Další úspěšná hesla jsou Paroubek a Topolánek, ale o tom by mohli více napsat kolegové z komentářového oddělení, já tam se svojí frekvencí jeden sloupek za čtrnáct dní vodu zase tak nečeřím. Ale Paroubek a Topolánek fungují i mně, jen mám občas dojem, že už to i přes všechny ohlasy nemůže nikoho se zdravým rozumem bavit.
Největší radost jsem měl, když se mi ozval po komentáři proti Václavu Klausovi můj dávný známý z doby, kdy jsem pracoval pro Amnesty International. Je to Vietnamec žijící v Česku. Psal, že je rád a má na tuzemského prezidenta stejný názor. A pak jsme si napsali, kdo má kolik dětí, jak žijeme a kde skončili naši staří kamarádi ze začátku devadesátých let. I za tohle jsem Klausovi vděčný.
Negativní ohlas, pokud nemá argumentační základ, je třeba většinou ignorovat. Jinak by se člověk zbláznil. Ale jednomu to nedá. Mám se podívat pod ten článek? Bude to zase to stejné. Variace na téma Škrabal, variace na téma, jak jsem blbej a nejčastěji variace na téma blbej Škrabal. Ego je pod palbou, je třeba sbírat síly, pak se nadechnout a rozkliknout internetovou diskusi. Přečíst a pak se rychle vynořit nad hladinu. A hlavně nereagovat.
Ale někdy ego stoupá do oblak. Na nedávný článek o Brně v Magazínu MF DNES (26. 11.) mi napsala jedna bývalá Miss. "Myslim, ze tema Brno se Ti (vam) moc povedlo :-) Jeste jsem si to nekolikrat precetla a je to fakt k zamysleni...," bylo v e-mailu. A vzpomněla si i na to, kde jsme se před lety (s úcty k dámě nebudu psát před kolika) viděli. Co by víc chtěl chlap slyšet od atraktivní ženy.
Na ten stejný článek v Magazínu MF DNES mi napsala i jiná celebrita. „Mé prvotní nadšení z faktu, že se najde novinář, který městu Brnu nabídne prostor v celorepublikovém vydání, vystřídal záhy údiv a částečně i zděšení. Kladl jsem si přitom otázku, zda oba dva žijeme v tom samém městě, o kterém zde píšete a nakonec jsem při všem svém racionálním rozvažování dospěl k závěru, že snad Vaše špatné brýle zapříčinily tak strašný obraz vidění," bylo v úvodu dopisu od primátora Brna Romana Onderky. Pak následovala zpráva, co vše se v Brně vybudovalo a je tu pěkného k vidění. Zpráva delší než je tento celý blog.
V Brně je to fajn, to jsem psal ve druhé části magazínového tématu, které bylo schválně rozděleno na pozitivní a negativní pohled od jednoho autora. K upřesnění primátorovy reakce je třeba říci, že prostor v Magazínu MF DNES jsem Brnu nenabídl já, ale kolegové z jeho redakce, kterým se naše město jevilo jako zajímavé téma. A brýle zatím nenosím, ale mám strach, že to brzy přijde.
Pěkné je, když váš článek žije vlastním životem, jeho čtenář také žije vlastním životem a jejich životy se už bez vlivu autora spojí. Toto mi přišlo na texty o Brně od kolegy z Prahy:
Celou cestu do redakce jsem si četl téma o Brnu a náramně se bavil. Ještě jsem se smál, když jsem vystoupil na Andělu - jdu do práce, a přiblíží se ke mně nějaký mladík: „Můžu se na něco zeptat?"
Chvíli přemýšlím, zda to není opruz a nechce ode mne peníze. V ruce drží krabičku startek, ale jinak je mladý, čistý a nesmrdí. Odpovím tedy: „No jasně".
A on začne: „Jak se mám dostat do Hotelu Golf? Desítkou nebo devítkou. Šalinou. Kterým směrem? Já su z Brna..." Málem jsem se smíchy zhroutil.
Za to, že jsem ve zmíněných textech pomluvil lokál, kam občas chodím, mi slečna barmanka z legrace vyhrožovala. Já u toho koukal po okolních štamgastech, zda po mně něco nepřiletí. Ale nejvíce napjatý jsem byl, když se o tom článku bavili čtyři chlapi vedle u stolu v jídelně, kam rád chodím na obědy. Uši jsem měl nastražené a byl opravdu nervózní. Mluvili o obsahu, nehodnotili můj žurnalistický výkon a ani jednou nepadlo, že to naškrábal nějakej blbec. Byl jsem spokojený o to víc mi chutnalo.
A jaké čekám reakce na tento blog? Než jsem o tom začal přemýšlet, tak mě jeho psaní bavilo. Takže končím.
Karel Škrabal, vedoucí brněnské přílohy MF DNES
