Životní lichotka

Před nedávnem jsem si byla sednout s kamrádkou na trochu toho alko nápoje. Sedíme a probíráme život. Vztahy, známé, práci, novinky.

Plkáme a pomalu se opíjíme. Čas příjemně utíká.

Povídá mi o tom, jak ji snad jen jednou v životě chlap polichotil takovým způsobem, který již pravděpodobně nikdo nemůže překonat. Jednou jedinkrát tak, že nad upřímností této lichotky nemůže mít nejmenších pochyb.

Stalo se to v jejích sedmnácti či osmnácti letech. Šla se jednoho dne v létě projít ven. Měla na sobě své oblíbené šaty, které mi i teď dokáže dopodrobna popsat, rozevláté vlasy. Prostě mladá holka. Míjela děti hrající si na písku. Jeden malý chlapeček se na ni podíval a rozzářil se mu obličej: "Paní, vy jste tak krásná!" řekl jí. Takovým čistým, upřímným hláskem. To prostě nemůže nikdo překonat.

Sedím, koukám na ni a přemýšlím, že už jsem asi stará. Že mně se už nic takového nemůže stát. Že už určitě neokouzlím ani to sebenaivnější dítě a starším mužům už tu čistotu a upřímnost nemůžu věřit.

Kamrádka je šťastná, že na to může stále vzpomínat a že ikdyž už budeme staré báby, tak bude stále moci vykládat tento příběh. Dívám se na ni a říkám: "Doufám, že budeš senilní, abych mohla tvrdit, že se to stalo mně."