Přijeli pozdě odpoledne a stan si začali rozkládat vedle našeho. On hubený drobnější muž se stále ustaraným výrazem ve tváři a mírným tikem v oku, ona silnější vitální žena s odevzdaným pohledem.
Perfektně vyleštěná motorka mě přivedla k myšlence, že nemohou jet z velké dálky - ani stopa po muškách, prachu nebo jiném důkazu po uplynulé cestě.
Muž začal vyměřovat pozici pro stan. Několikrát prošlapal místo, aby zjistil a urovnal případné výstupky, pak začal pobíhat s metrem v ruce a měřil vzdálenost od ostatních stanů. Po určité době byl tak nějak spokojený.
Vytáhl perfektně vyleštěné a podle velikosti seřazené kolíčky. Rozložil plachtu a začal stavět. Našel smítko. Běžel k batohu, vzal kartáč a smítko odstranil. Pokračoval. Plachtu precizně vypnul, stan několikrát oběhl, vlezl dovnitř, upravoval to tam, pak zas ven, několikrát oběhnout, doopravit nepatrné záhyby a dovnitř. Rozložil karimatku, spacák, nafoukl polštářek.
Vyskládal si oblečení a zjistil, že má jiné ponožky. Modré a ne černé. Vyšel ven a začal to ženě vytýkat. Vypadalo to, že se zabalí a pojednou zpět. Naštěstí černé byly zabalené v ženině batohu. Ale ne v plastovém sáčku. Chyba. Vytkl jí to.
Šla mu koupit pivo. Dal jí peníze. Vzal hadřík, sprej a začal leštit helmy, motorku a nakonec i boty. Aha, tak proto žádné mušky. Žena se vrátila, že jí dal málo peněz. Za pivo chtějí 25 a ne 23, jak jí odměřil. Nadával. Přidal dvě koruny.
…
Když večer usínám, slyším z vedlejšího stanu chrápání. Žena kouří venku. Típne nedopalek a souká se dovnitř. „Posuň se“, říká mu. Rozespalý hlas: „Osm set? Osm set? Na co chceš osm set?“
