Když jsem byla malá, tak jsem měla ve svých dvou starších sestrách velký vzor. Ne snad že bych dělala všechno po nich, ale bylo mi jasné, že když ony jsou si ve všem tak podobné, že to podědím taky a budu je následovat ve stejných stopách.
Proto jsem se taky celé dětství bála chvíle, kdy vyrostu jako ony a budu muset nosit ty nemožné šaty jako ony a ne svoje oblíbené kalhoty a kostkované košile s kapsičkami na poklady. Že se budu tak strašně česat a chodit na vodovou (dodnes přesně nevím, co to je, jen že po tom má člověk vlasy jako ovečka) jako ony. Že se budu tak hloupě chovat jako ony. A co hůř: poslouchat tu strašnou hudbu jako ony.
To se naštěstí nikdy nestalo a já si šla svou cestou.
Ale jedna významnější vzpomínka mě stále trápí. A to když mi bylo asi 9 let, tak jsme se celá rodina chystali na koncert tehdy dosti známého českého zpěváka D.J., kterého bych pravděpodobně nikdy v životě neposlouchala, nebýt právě společného pokoje se sestrami a tím nulové možnosti prosadit něco jiného. Ale vzpomínám si, že jsem se na ten koncert těšila. Byla jsem stále pod velkým vlivem svých sester. Byla to ještě doba, kdy mě dokázaly donutit říkat větu: "Pij čajíček horký!" stále dokola, dokud jsem od mámy nedostala vynadáno, že mluvím neslušně.
Měl to tedy být můj první velký koncert, velká událost. O to zklamanější jsem pak tedy byla, když jsme v onen večer dojeli všichni na místo konání a na bráně byla velká cedule s informací, že se koncert z důvodu zpěvákova náhlého onemocnění ruší. Vážně jsem byla zklamaná.
Koncert nakonec proběhl o několik týdnů později, takže by po tomto zážitku zbyla jen matná, nevýznamná vzpomínka....ovšem nebýt toho, že jsem se po letech (dokonce po hodně letech!!) od kamarádky, která měla vždycky mnohem širší společenské povědomí, dozvěděla, že on tenkrát nebyl vůbec nemocný, ale že se opil jak to prase!!!!!!
