Jak jsme si dali boršč

Zastavili jsme se v polském Krakově na oběd. Bylo už skoro poledne a člověku po těch kulturních zážitcích trochu vyhládlo, ale zas ne tak moc, takže volba byla jasná - dáme si někde nějakou dobrou polévku.

Vklouzli jsme do útulné hospůdky a luštili jsme jídelní lístek. Krémové polévky dle denní nabídky a tři druhy boršče. Červený, červený s krutóny a třetí kdo ví s čím.

Boršč mám ráda, je to husté vydatné jídlo, ale nesmí tam plavat kusy klobásků. Kamarádka vyděšená barvitým vykládáním naší průvodkyně měla zase obavy, aby to nemělo nasládlou třeba jahodovou příchuť, jak prý poláci mají rádi. Takže z nás čtyř si boršč objednal jen David.

Byli jsme zvědaví a doufali jsme, že to bude mňamka, abychom si to doobjednali i my. V hospůdce jsme byli sami, ale po dvaceti minutách čekání jsme si šly s kamarádkou zakouřit. Kladli jsme Davidovi na srdce, ať na nás kdyžtak počká, ať víme, jak to vypadá, ale když jsme se vrátili, ošatka byla prázdná a v talířku zbyla jen červená voda.

Pustily jsme se do něj, že to tak rychle snědl, ale on jen zkroušeně seděl a říká: „Ale já na vás čekám. Toto je všechno! V ošatce byla lžíce.“