Tradááá.... ??

Pokud někdo v závěru naší velkolepé golfové show čeká happyend, dost možná ho zklamu. Jak samo slovo napovídá, musel by být nějaký konec. A tady se rozhodně nekončí!

Léto uteklo jako voda a zatímco školáci více či méně ochotně opět zaklekávají do startovních bloků, já pomalu vyhlížím vysvědčení. Když mi byl v květnu představen smělý plán učinit mě přes prázdniny zapálenou hráčkou, rozjela jsem záchvat chrochtavého smíchu. Než se o slovo přihlásil mozek, ozvalo se jindy zakřiknuté sebevědomí a bez varování egoisticky prohlásilo: „Jasňačka, to zvládnu,“ načež se chopilo náhodného golfového klacku a zahájilo zkázu odpalem kamsi do přeplněného parkoviště.

Dneska už jsem pokornější. Čas, který mi byl vyměřen, právě skončil a stejně jako kdysi ve škole, i teď pošilhávám po uplynulém čtvrtletí a vzpomínám, co jsem sakra dělala namísto svědomitého opravování plíživě se zhoršujících známek. A taky přemýšlím, jestli mám trenérovi jako poděkování přinést obligátní pugét a bonboniéru anebo flašku rumu. Bilancování nad mojí úspěšností v troufalé golfové misi provázely soucitné pohledy a nervózní smích většiny protagonistů. Na tom, že důstojnou tečku celého projektu si ale bez debat zasloužím, se shodli všichni. A tak jsem byla pod přísným dohledem vpuštěna na opravdové, velké hřiště.

Vzhledem k pokročilé hodině a samozřejmě i pokročilosti mých dovedností jsme prvních devět jamek přeskočili a rozkročili se rovnou na odpališti jamky č.10. „Ta je tady nejlehčí,“ mrknul na mě trenér zpoza volantu golfového vozítka a jel pomalu napřed, jako že mě okamžitě po úvodním brilantním odpalu za jízdy nabere a přiblíží k míčku, tak akorát zastavujícímu kousek od kýženého cíle. Než jsem uvěřila, že údaj na informační tabuli o vzdálenosti jamky není tiskovou chybou, obklopila mě samota. Další dvě minuty jsem se v daleké zeleni před sebou snažila zahlédnout vlajku zapíchnutou tam, kam se mám dostat. Pak jsem to vzdala a smířila se s faktem, že svůj historicky jedinkrát předvedený odpal na hranici sta metrů bych tady musela zopakovat aspoň pětkrát. To mě rozhodilo a první ranou jsem míček poslala pravoúhle vlevo. Tou druhou se horko těžko odkutálel dva metry a potřetí jsem se netrefila vůbec. Na obzoru se znovu objevilo vozítko s trenérem. „Co tam děláš?“ halekal na mě už zdálky. „Střízlivim,“ ohnala jsem se naštvaně já a konečně si přiznala, že kašlat čtrnáct dní na trénink a myslet si, že i tak ze mě bude mistr světa, je naivní ve všech sportech, golf nevyjímaje. V těsném závěsu mi došlo, že doporučením, abych přijela dřív a rozcvičila se, můj mravokárce asi nemyslel pětiminutové protažení prstů a tři kmity trupem, nýbrž dobrou hodinku na tréninkovém odpališti.

Zanedlouho jsem balancujíc v rákosí na břehu ozdobného rybníku šokovaně sledovala, jak kouč můj těžce vydolovaný míček neomaleně sbírá ze země a táhne mě za rukáv k dalšímu odpališti s vysvětlením, že s více než deseti ranami na jediné jamce už stejně nemá smysl pokračovat. Zaplavila mě obava, že dneska skórovat nebudu. „Nevěš hlavu, desítka je tady úplně nejtěžší,“ protiřečil si náhle ve snaze uklidnit situaci můj doprovod. Zbytek tréninku jsem uklidňovala já jeho. K nejistotě, co že mě to vlastně naučil, se přidala ještě rozmrzelost z chladu. Lekci v nastupujícím vlahém večeru neuvážlivě zahájil v krátkém rukávu a zatímco netrpělivě postával na greenu a drkotal zubama, já se s překotným pobíháním mezi ranami blížila ke každé jamce více než rozvážně a odhazovala propocené svršky. „No tak, nebuď nervózní. Hezky se uvolni, povol pánev a ničeho se neboj,“ do hlasu se mu vkrádala panika. A já si připadala jak v nepovedeném porno filmu. Chvilka pomíjivé slávy nepřišla ani na dalších jamkách a já musela tváří v tvář několika protřelým golfistům, zapomenutým v blížícím se soumraku na hřišti, čelit zmatení, kam až jsem z ryze začátečnického tréninkového prostoru dokázala v relativně skromném resortu zabloudit.

První návštěva opravdického hřiště skončila nečekaným fiaskem a to pro mě po sebevědomé představě špičkového výkonu byla pořádně tvrdá rána na solar. Moje sklenice je ale vždycky poloplná, takže i v tomhle trapasu vidím několik světlých momentů. Dramatické, fialové mraky, převalující se nad nekonečným, zeleným světem a navíc osvětlené kýčovitým západem slunce, působily, že jsem se v němém úžasu v už tak nekonečném martyriu úderů zastavovala a s otevřenou pusou hltala každý pixel. Zdecimovaný trenér, jehož mé bizarní představení připravilo o schopnost ovládat běžné životní funkce, mi bez odporu přenechal řízení golfové káry a to vzhledem k členitému terénu, hlubokým loužím z předešlého deštivého dne a pedálu sešlápnutému až k podlaze přineslo velice intenzivní prožitek nám oběma. A hlavně: Naprosté selhání mě nakoplo takovou silou, že jsem všechny budoucí volné dny nalezené ve svém diáři okamžitě láskyplně věnovala právě kalendáři svého kouče. Akorát nevím, proč se jeho nešťastný výraz ani poté nezměnil. Jasně, tečka za vydařeným letním projektem se trochu rozpila v nevzhlednou kaňku, na druhou stranu zajistila, že nepíchnu hole k rajčatům a jen tak se nevzdám. A když já se naštvu, to se teprve dějou věci!

S končícím létem se stále hlouběji nořím do svého živobytí - práce s tuzemskými lyžaři. Vynořím se zase až v dubnu, ale už teď vím, že společně s úlevným nádechem přijde i chuť znovu posunout hranice. A dost možná mezi nimi budou i ty golfové..