Svatební cirkus

Gejzíry lásky a dojetí, dokonale padnoucí sněhobílé šaty, katalogové počasí a ochota všech se vším pomoci bez keců a nárokování odměny.

Anebo taky ženich pod obraz, koktající oddávající, vichřice zkombinovaná s kroupami a nevěsta skalpovaná závojem přivřeným do dveří limuzíny.

Taková svatba může mít mnoho podob a je to asi jediná situace, kde neplatí pořekadlo: „Jaký si to uděláš, takový to máš,“ nýbrž: „Ať si to uděláš jakýkoliv, stejně to nakonec bude úplně jiný.“ A právě to mě na svatbách baví. Vlastní veselku si představuji od okamžiku, kdy mi vlasy z Jágrovy deky dorostly aspoň k okraji hrnce a největší frajírek ze třídy mi složil kompliment: „Hele, ty nejseš zas tak hnusná, jak sem si dycky myslel.“ V prvotních svatebních náčrtech okamžitě zaujal výsostnou pozici prototypu mého právoplatného muže. Jak čas plynul, měnil se budoucí manžel dle aktuálních preferencí mojí nekonečné puberty. Pod vysněnou slavobránou se tak vystřídali uťáplík, dlouhovlasá mánička, ramenatý bachař či v běžném životě nepoužitelný slaďouš, až se ruleta zastavila na tom “teď už opravdu pravém“. Za ty roky mám v hlavě dotažený každý detail od propracovaného podvazku, přes zasedací pořádek na obědě až po několik variant “ANO“ podbarvených různou intenzitou dramatična. Jenže on si mě nechce vzít. Což respektuji. A tak jsem se rozhodla na všech svatbách, které absolvuji coby nejdojatější a tím pádem nejtrapnější host, hledat aspoň to negativní, aby mi to nebylo líto. Naštěstí toho není málo.

Kamarádka Jindra se vdávala s batoletem v zádech. Jen, co slezla z kadeřnické židle, uzmulo jí dítko z drdolu postříbřenou jehlu s perlou a vrazilo ji mamince do oka. Na obřad dorazila nevěsta s hodinovým zpožděním a vizáží Jacka Sparrowa.

Manželský slib mých přátel viděla před nedávnem pod širým, jizerskohorským nebem zase jen polovina svatebčanů, ta druhá zůstala kvůli nečekanému úderu mrazu a vichřice zalezlá v hospodě. Slavnostní oběd probíhal za symfonického drkotání zubů a nevěsta při focení s ženichem málem zamrzla v potoce.

Znám i případ, kdy měla nevěsta-vodačka přijet k obřadu na kanoi, jenže jí přes noc vypustili rybník, a tak se ke slavobráně dostavila v holinách a šatech stínovaných bahnem.

Když jsem pomáhala uspořádat svatbu ségře, málem jsem coby svědkyně vypustila duši. Večer, kdy jsem pookřála, že už mám padla a konečně se opiju jako čuně, mi v ruce náhle uvízl mikrofon a na čele pomyslná nálepka “hlavní moderátor“, protože se na to pozvaný profík od fochu necítil. Jako bonus jsem se při svolání svobodných dam k chytání kytice ocitla za nevěstinými zády úplně sama a byla zase hezky rychle odeslána k DJskému pultíku. Bez kytice.

Svatby jsou vlastně úplná zbytečnost. Práci, prachy a nervy, které za nimi stojí, většinou nikdo nevidí a skepsi vyvolanou rozvodovými statistikami, která se nad každým obřadem vznáší jako radioaktivní mrak, už asi nikdy nikdo nerozfouká.

Ale stejně jim ten cirkus trochu závidím. Ségře, pirátce s vypíchnutým okem, zmrzlé Sněhurce i princezně Blátotlačce. Kdo by nechtěl jednou slézt z diváckých ochozů přímo doprostřed manéže?

Přeji všem letošním nevěstám, ať mají na co vzpomínat!

Pro Ona Dnes