Sláva šprtům

Znáte to. Stojíte celí upocení před početným publikem s troufalým cílem předvést nevídané. Jenže v tu chvíli si váš talent od boha jak na potvoru někam odskočí. Mě ten zmetek nechal stát na golfovém odpališti s košem fosforových míčků u nohou.

Čím víc budu trénovat, tím budu lepší. To je, zdá se, logická dedukce, a tak beru doporučení trenéra vážně. Život golfového začátečníka je těžký. S holemi už chodím pomalu spát, v každé kabelce mám aspoň jeden míček, z kapes mi lezou týčka. Puttování piluju doma na koberci, místo do jamky se strefuju do položeného hrnku. A když se mi tuhle povedlo bez chyby nastřílet všechny povalující se ponožky zpátky do skříně, bylo jasné, že garsonka už mi hřiště nenahradí. Koupila jsem si tričko s límečkem (ve skutečnosti je to cyklodres, golfové oděvy na severu Čech nevedou) a jako správný student začala s železnou pravidelností docházet na doučování. Jenže i benátecký resort, němý to svědek mých nesmělých začátků, už je mi malý. V rámci rozšiřování obzorů tedy skáču do auta a vyrážím tentokrát na opačnou stranu. Posvítím si na Machnín.

Driving range vidím z okýnka už při zahýbání z hlavní silnice. Připomíná divadelní scénu s exkluzivním hledištěm. Odpaliště je totiž hned vedle restaurační zahrádky, krytá část dokonce trůní na vyvýšeném pódiu a její stěny pokrývají zrcadla. To asi aby konzumenti neměli výhled jen na váš vystrčený zadek, ale mohli sledovat i soustředěný předek. V čase kolem oběda zeje driving range prázdnotou, zato zahrádka praská ve švech a já myslím na návrat. V okamžitém otočení auta pomocí ruční brzdy mi brání jenom příliš úzká příjezdová cesta a pravdivý detail, že to neumím. „Srabi to nikam nedotáhnou,“ připomínám si kurážným hlasem a odhodlaně opouštím vůz. Vysvobozuji z kufru golfový arsenál a v navoněném cyklistickém tričku se vydávám na recepci. To procházím mezi restauračními stolky poprvé a hosti se zájmem sledují moje tři hole, neposlušně mířící co chvíli někomu do talíře. Paní recepční je ale moc milá a klade mi věcnou otázku: „Přejete si?“ „Já bych si chtěla jít trochu zapálit, jestli je to možný,“ ošívám se. „Takže chcete asi žetonky na míčky, že?“ napovídá mi ona. „Asi,“ přikyvuji já. „A taky bych ráda šla na driving range, který je nějak víc schovaný.“ S opatrným vysvětlením, že exponované odpaliště před restaurací je tady jediné, čeká ta vypočítavá potvora až do chvíle, kdy mi kapsu tíží žetony na dva koše. Nejistě couvám z recepce a podruhé se ocitám na zahrádce. Po chvíli se otáčím a vracím se na recepci. „A patovat tady taky můžu?“ Jsem ujištěna, že samozřejmě. Když se mezi stolky otáčím podruhé a potřetí mířím za recepční, definitivně ustává cinkání příborů. Paní za pultíkem mě trpělivě seznamuje i s přibližnou lokací tříjamkové akademie.

Projít zahrádkou už se neodvažuju, a tak to beru přes parkoviště a utěšuju se, že třeba je odpaliště pod úhlem a není na něj tak vidět. Vcházím na jeviště a pobavené pohledy dvou mužů v baretech a jejich cirka dvaceti kolegů bez baretů moji naivní domněnku tvrdě vyvrací. Couvám zpátky za barák a jsem si opravdu jistá, že tohle nedám. Čas, který trávím rozmýšlením, co dál, věnuju aspoň pár kmitům a otočkám, abych se pak na scéně někde nenatrhla. Když pak zpoza rohu zase vykouknu, skoro mě vítá potlesk. Uchyluji se k několika dýchacím technikám, kterými jsem kdysi rozháněla stres na startech boulových tratí a zdráhavě vykračuju k automatu na míče. Instaluju košík a představuju si, jak stroj vychrlí míčky z nějaké úplně jiné díry a já je pak budu sbírat přímo u nohou hýkajících hostů.

V lehkém šoku, že tady se nic nepokazilo, mířím i s naplněným košíkem na nejvzdálenější rohožku a vystrkuju na diváky půlky. Taky si všímám sbíracího stroje, zaparkovaného na driving rangi přímo přede mnou. Mává na mě z bezpečné vzdálenosti sta metrů, takže ze svého omylu dělám záměr. Mám ozkoušené, že pálit na cíl mě vždycky katapultuje k lepším výkonům. Prvních deset ran rozmáchnutým péčkem jenom líznu míček a posílám ho všemi směry. Stroj v dáli se mi směje. Vyháním z hlavy všechny vířící rady od trenéra, kašlu na obecenstvo, rozmlouvám s míčkem a konečně letí. A pak znovu. A pak ještě několikrát. Představuji si uznalé pohledy za sebou, ale to jenom do chvíle, kdy se na rohožku vedle mě našteluje chlápek se zapálenou cigaretou a mobilem u ucha a jednou rukou odpálí stejně daleko. Beru na milost sedmičku, která je od minula, co mě tak zlobila, na hanbě, a po několika nezdarech posílá míček ucházejícím směrem i ona. Pomalu, ale jistě ztrácím stresový tik v oku a s pocitem vítězství si kráčím pro další koš. I z něj se pár míčků docela hezky proletí, ale jinak mi ve zpychnutí brání mnohem víc těch, které se po odpalu vydávají přes borovice dělící driving range od první jamky. Naštěstí na ní zrovna teď nikdo nehraje.

S propoceným trikem a křečí v pravém boku si na trávě opodál vyzvedávám putter a společně se přesouváme na tréninkový green. Tam si rozhazuji svoje tři naleštěné míčky a hraju minigolf. Opakuji si trenérovu mantru o důležitosti umění puttovat. Taky říkal, že by měl člověk tím nudným šťoucháním trávit co nejvíc času, a tak honím míčky po rovince závratných dvacet minut. Napadá mě, že bych ještě obešla ty tři tréninkové jamky, ale nemůžu je najít a po dalším průchodu mezi stolky netoužím, takže hážu nářadí do kufru a šlapu na plyn. Ale jo, tenhle samotrénink mě bavil. I když to na začátku vypadalo, že na Machníně ten zadek prostě nevystrčím.