Je to kluk!

Jsou slova, která si zdánlivě odporují a přesto spolu dokáží vytvořit až překvapivě silné spojení. Třeba taková dvojka “porod“ a “sranda“.

„Tatínkové si kleknou za maminky, položí jim ruce na bedra a krouží.“ Visela jsem přes gymnastický balón jako opilec přes zábradlí, sdílela jeho pocity a odolávala pokušení dělat si zápisky. Inspirativního předporodního kurzu se účastnily i další bubliny těsně před prasknutím, ale žádná nevykazovala takovou fascinaci jako já. Blížící se okamžik zrození jsem pojala jako vrchol sezóny. Při sledování gumového míčku velikosti melounu putujícího zasloužilou matkou ponožkou se konečně nadchli i ostatní. Rodičky natěšeně vypískly, tatínkové samým překvapením přestali kroužit a sál zachvátila davová euforie.

Termín porodu jsem si soukromě stanovila na jediný den, kdy se k mému lůžku byli ochotni dostavit vysněný porodník i otec dítěte najednou. Vsadit na babské rady okořeněné dvěma svařáky a motivační rozpravou s potomkem připravujícím se na výsadek zdálo se býti dobrou pojistkou, jenže mě to natolik vyčerpalo, že když mi po probdělé noci skutečně brzy ráno praskla voda, očekávaný okamžik nadšení se vůbec nedostavil. Po odšpuntování prckova dočasného útočiště následovala napínavá partnerská rozprava. Zatímco on zmatečně měnil pyžamo za civilní oděv, já trvala na tom, aby se dospal, u příjmu nám bude programátor stejně prd platný. I když roztřídit v čekárně nastávající matky na jedničky a nuly by určitě zvládl. Já byla jednička jen do doby, než mi kontrakce vyrazila klíčky od auta z ruky, pak mi došly argumenty a konečně se jelo. Po čas jízdy jsem se postupně vylévala z břehů, což u mě i řidiče vyvolávalo hysterické záchvaty smíchu, které celý proces dokonale zacyklily. Než jsme přistáli na nemocničním heliportu, byla jsem jako po svezení v kajaku bez těsnění. Salvy smíchu nás doprovodily až na porodní oddělení, kde jsme se uvedli zakopnutím jeden o druhého a důvěrným sdělením, že máme mokré kalhoty. Oba.

Následovalo mimořádně zajímavé dopoledne, během něhož jsem se střídavě hroutila a vznášela na křídlech epidurálu a můj kovboj udržoval oheň v aromalampě, honil internet a vyjídal nemocniční bufet. Po mylné aplikaci koňské dávky anestetik, která by mi stačila i na paterčata, a objevení poslední bagety s kuřecími nugetkami, jež se paralelně odehrálo u chlaďáku o dvě patra níž, jsme prožívali dokonalé štěstí. Osm hodin od startu bylo všechno na spadnutí. Tedy až na dítě. Na doporučení doktora jsme ho zkoušeli sklepat mocnými poskoky na balónu, ale protože nejvíc namotivovaný byl tatínek, nepřinesla tato rada kýžený efekt. Jakožto vrcholoví sportovci jsme u vyvíjené aktivity bedlivě sledovali srdeční tep našeho šampióna, aby se neflákal. Laxním přístupem dal jasně najevo, že pomýšlí spíš na kariéru lázeňského šviháka a poslal nás k šípku. A tak doktor v odpověď poslal pro mančaft nažhavených operatérů a skalpelem zadirigoval k velkolepému finále. Pro mě to znamenalo jasné zvýhodnění - vyfasovala jsem spinálku, cévku a kompresky, zatímco můj partner jenom strohý pokyn, aby se nepletl.

Řvoucího, pomačkaného šmoulu uvítal jeho otec zvoláním „Jé, ten je ošklivej!“, což mi vehnalo slzy do očí. Když už jsem se tak nadřela, chci aspoň hezký dítě. Snaha zahlédnout v zavinutém balíku alespoň jeho ucho, nikam nevedla, a tak jsem radši usnula a počkala si na naše první rande na JIPce. Přišel navoněný a vyžehlený frajer, hladově se na mě podíval a na důkaz lásky mě pozvracel. Táto promiň, ale teď už je tím nejkrásnějsím chlapem na světě náš Kryštof!

Pro Ona DNES