Jako stádo ovcí

Taky si občas připadáte jako zatoulaná ovce, kterou žene pes zpátky ke stádu? Kam jde jedna, jdou i ostatní. Jenže pro ně je to aspoň přirozené.

Strávila jsem týden v Calgary a opouštím ho se smíšenými pocity. V Čechách jsem chvíli nebyla, ale předpokládám, že Vánoce už odtamtud definitivně zmizely (když opominu náš obývák, kde se stále ještě stydí nahý smrček, stojící v hromadě vlastního jehličí). Calgary Vánocemi však stále žije. Umělé stromky, ověšené cinkrlaty, se klátí ve větru, hotelové recepce denně bombardují lidi koledami, profláknutými až hanba a na každém rohu si stále můžete koupit vánoční ozdoby. Aspoň, že jsou zlevněné. Jen Santa Clausové se stáhli do ústraní a nahradili je „bezhausové", jak pojmenovala místní bezdomovce kamarádka Anička. Nejsem hyena a v tragických lidských osudech nevidím žádný důvod ke vtipkování. Ale většina těchhle zmařených lidských životů má na nohou nové adidasky, v ruce kafe ze Starbucksu (do kelímku „grande" se pak vejde hodně mincí) a z každé kapsy jim čouhá krabička cigaret. Práce je všude dost a kdo chce, ten si ji taky najde.

Vánoce v lednu jsou divné, ale jejich přímý přechod ve svatého Valentýna mi přijde už vyloženě ujetý. Nic netušíc jsem vlezla do obchoďáku a hlavou pokynula blikající vzrostlé jedli, ověšené rolničkami. Prokličkovala jsem mezi regály se zlatými řetězy a plastovými sněhuláky a natěšeně vyrazila do „normálního" prostředí. Jenže za vánočním dusnem na mě zcela nečekaně a bez varování spadla růžová bomba. Valentýnské šílenství. Když jsem míjela všechny ty stojany s přeslazenou tématikou, měla jsem pocit, jako bych se až po bradu brodila cukrovou vatou. Ale umyvadlo na ulepené ruce nikde. Růžové obálky a v nich lístky se sladkými kecy, plyšová zvířata, polštářky, koberečky, navoněné kapesníčky, mýdla a romantické spodní prádlo, které se jako satén jenom tváří (ale zase si s ním můžete být jisti, že vám to bude v posteli jiskřit). 

A mezi tím vším se proplétají různí lidé z různých míst a různého společenského postavení. Všechny je však spojuje členství v zotročeném davu, který byl do Wal-martu (Intersparu, Tesca..) vyhnán šílenými výzvami prodejců. Únor tu totiž bude co nevidět a už už byste měli shánět důkazy lásky pro své nejbližší. Stála jsem tam jak trubka, lidi do mě vráželi a hrabali se ve všech těch růžových hromadách. Jedna paní si dokonce (zřejmě v rámci úspory času) zkoušela sexy noční košilku přímo na scéně, mezi psími granulemi a regálem s pantoflemi. Paní byla bohužel asi o tři velikosti větší než košilka a to v kombinaci s vytahanou mikinou, kterou se snažila pod průsvitný hadřík taktéž vměstnat, už vůbec sexy nebylo. Kolem ní se občas prohnal jiný zákazník, který v ruce triumfálně choval valentýnské překvapení pro svou drahou polovičku. Překvapení, které za měsíc rozbalí každá druhá drahá polovička v Calgary. Nutno říct, že s hraným nadšením. 

Nemám nic proti svátkům, ani těm zvrhlým. Miluju  Vánoce i Velikonoce (i když v některých zemích stále nemůžou překousnout, že chlap seřeže ženskou vrbovým proutím a ona u toho ještě vesele juchá). I kytka na MDŽ mě umí poslat do kolen (ověřeno předešlým rokem, kdy jsem ji fakt dostala..a nebylo to z recese!) a neodsuzuji ani svátky přivlečené z jiného konce světa.

Nedávný zážitek z obchoďáku mě ale donutil se na chvíli zastavit. Proč vlastně tohle všechno děláme? Pořád se za něčím ženeme. Od dětství nám vtloukají do hlavy, že bez ostrých loktů se nikam nedostaneme. „Musíš stoupat, nebát se, být nejlepší! Žádné vítězství není bez obětí.." A tak lidé stoupají, nebojí se a nehledí napravo nalevo. Život se pro ně stává rutinou, každý den je minutu od minuty stejný. V zimě jim výzdoba a koledy připomenou, že jsou Vánoce, což znamená utrácet peníze a dávat dárky. Hned nato na ně dýchne ona růžová valentýnská atmosféra, tedy povel, aby si vzpomněli na lidi, které mají rádi. Tak prolétnou obchoďákem a v poklusu, s telefonem u ucha a nakousnutým hamburgerem v ruce tu nezbytnou nutnost vyřídí. Mají to z krku a jsou na sebe pyšní, že to zvládli tak rychle a levně.

Jenomže proč? Neměli bychom si na ty, kteří pro nás něco znamenají, vzpomenout i jindy? Musíme čekat, až nám to připomenou výlohy a znělky v televizi? Stáváme se nedobrovolnými otroky moderní doby. Možná stoupáme, to jsme vždycky chtěli, ale přicházíme o to podstatné. Radost ze života a z prosté přítomnosti lidí, se kterými je nám fajn.

 Při pohledu na tu velkou paní s malou košilkou jsem si něco uvědomila. Sice vypadala hrozně, když se zoufale snažila stáhnout ten kus hadru přes svůj obrovský, vyvinutý hrudník, ale to, co dělala, mělo nějaký důvod. Možná jenom držela krok s davem, ale radši bych věřila tomu, že chtěla někoho potěšit. Snad chtěla být krásná pro manžela (to ať si ale proboha nebere tu košilku). Možná zatoužila pobavit půlku Wal-martu. To se jí povedlo určitě.

Ještě je hodně lidí, kteří na podobné „hurá akce" kašlou a řídí se sami sebou. Těm, na kterých jim záleží, to dají najevo klidně i stokrát za den, je-li to nutné. Bohužel přibývá takových, kteří pro samé stoupání zapomínají na svět kolem sebe a větu „mám tě rád" procedí mezi zuby pouze čtrnáctého února. 

Zkuste se někdy zastavit. Vykašlete se aspoň jednou na pracovní jednání, které se nesmí odložit a sabotujte tu důležitou poradu. Ona se bez vás určitě obejde. Alespoň jednou jedinkrát věnujte svůj čas lidem, které máte rádi. Oni tu na nás nebudou čekat věčně..