Čekání na Godota

„Už se to blíží, užívejte si čekání plnými doušky!“ Nevím, jak v ostatních koulích s nožičkama, ale ve mně tahle univerzální hláška z uslintaných, mímískových časopisů budí akorát paniku.

Tak nějak tuším, že tentokrát se Beckett mýlí a jeho Godot už je opravdu na cestě. Ehm, vlastně Kryštof.

Jakmile se s posledními sněhovými vločkami ukázalo, že jsem zbouchnutá, zalila nás obrovská vlna zodpovědnosti. U mě se projevila propuknutím v usedavý pláč, u partnera zase okamžitou výměnou plného úvazku za pracák. Po uvážení benefitů plynoucích ze spojení garsoniéry ve třináctém patře, několika desítek párů lyží a nového člena rodiny, kterého bychom přebalovali na sporáku, jsme pořídili větší byt. S pětimilimetrovým pulzujícím flíčkem, kterého při věčné hře na schovku dokázal odhalit jedině zkušený ultrazvuk, jsem se procházela kolem hlubokých, sluncem prozářených, okenních výklenků, hodiny posvátně vysedávala pod třímetrovými stropy, vyměřovala nejkrásnější kuchyňskou linku na severu Čech a nechávala naplno promlouvat své dobře skrývané designerské vlohy. Teď, těsně před porodem, se s bezmála padesáticentimetrovým teroristou, systematicky likvidujícím všechny moje vnitřnosti, kutálím stále holou stavbou, potrhaným hadrem šudlám okna a společně s dalšími účastníky zájezdu se vypořádávám s novými a novými nástrahami starého bytu v ještě starším baráku.

Když jsem při nedávném malování stropu v koupelně spadla pod tíhou změny těžiště do vany a definitivně prasklo, že jsem na stavbě k ničemu, bylo načase přesměrovat zájem jinam.

I začala jsem chystat výbavičku. Start ve znamení rozražení dveří prodejny s kočárky byl víc než ambiciózní, bohužel na mou představu o stroji s vlastnostmi Rolls Royce za cenu stodvacítky neuměli zareagovat. Tak jsem koupila aspoň postýlku, na které není co zkazit, a synovi elegantní ohoz na Vánoce. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, ale rozplynul se hned s příchodem odborného seznamu věcí, které jsou pro náš nový život naprosto nezbytné. Pořizovat novorozenci šampon a kartáč na vlasy je podle mě nebetyčná blbost, z čehož usuzuji, že už teď jsem špatná matka. Minimálně polovina dalších uvedených artiklů ve mně vyvolává bujaré fantazírování, leč tuším, že ani jedna představa neodpovídá skutečnému podobenství konkrétní věci. Separační pleny? Zřejmě něco, co si uvážete na hlavu jako turban, aby bylo ostatním jasné, že teď už vás mají škatulkovat jinam. Kojící polštář? Hračka ze sexshopu s vulgárním, kozatým obrázkem, kterou po příchodu dítka na svět uzmete manželovi a vložíte do postýlky pro oblafnutí malého řvouna v případě neodkladného odchodu na manikúru. Taky tam psali něco o jednorázových spoďárech do porodnice. Lékárnice mi na můj ostýchavý, minimalistický dotaz odpověděla, že se dělají pouze ve velikosti XL, takže soudím, že mají plnit funkci jakési klokaní kapsy, díky níž novopečená matka nezapomene při odchodu z nemocnice svou ratolest hned na první autobusové zastávce.

Poslední kontrola výbavičky skončila fiaskem. Kryštof se s prvními mrazy může těšit na jednu čepici, jednu rukavici a sedmnáct triček s krátkým rukávem. A tak jsem se radši zaměřila na sebe s plánem odvést pozornost nenechavých sociálních pracovnic od polonahého dítěte k pevným a vyrýsovaným svalům jeho matky, které si i přes extrémní nafouknutí a zase vyfouknutí dokázala udržet na svém těle. A protože na lekcích powerjógy už mě vzhledem k projevům ledoborce a zabírání tří podložek v řadě nevidí rádi, vrhla jsem se na plavání. Cítím se dobře a svoje míry 90-90-90 vystavuji na plovárně hrdě a bez uzardění. Daří se mi ignorovat i vyděšené pohledy dětí zmítajících se ve vlnobití, jehož často bývám epicentrem. Kdyby to nebylo tak zatraceně studený, zůstanu pod hladinou naložená až do porodu. Zbývá vyřešit jediné. Jak ve vodě poznám, že mi praskla voda??