Za vysokou nezaměstnanost mohou socialisté a odbory

Počet zaměstnavatelů, kteří jsou v Evropě ochotni zaměstnat nekvalifikované zaměstnance , za evropské mzdy  a zajistit jim sociální standard, na který je evropský zaměstnanec zvyklý, klesá. A jen  nereálný optimista a populistický politik je  schopen tvrdit, že se tento trend změní. Tvrdím, že bez razantních změn v myšlení Evropanů jako celku, se tento trend  nemá šanci obrátit.

 Evropané si totiž zaměnili to, co  do vínku „sociálního státu“ dal jeho otec Ludwig Erhard s tím, co je cílem socialistů. A tak se  realistická úvaha o sociálním státu, tedy aby stát nenechal bez prostředků (jen)  ty, kteří se nemohou z objektivních důvodů o sebe postarat sami, změnila v absurdní úvahu, že bez prostředků nesmí zůstat nikdo. Tedy i ten, kdo se o svou budoucnost, své vzdělání a zvyšování kvalifikace odmítá starat sám. A vůbec nejdestruktivnější pro ekonomický i společenský rozvoj Evropy, je idea levicových idealistů, že stát má povinnost se komplexně o své občany starat tak, aby měli relativně stejnou životní úroveň. Tuto ryze socialistickou ideologii převzaly jako nosný politický program všechny státy EU. Výsledkem je zadluženost větší, než je HDP a v moderní historii nejvyšší nezaměstnanost, zejména mladých lidí.

 
Nemám relevantní informace, ale dovoluji si předložit úvahu, že úměrně s tím, jak roste nezaměstnanost, roste i počet nezaměstnatelných lidí. Tj. lidí, pro které vhodné zaměstnání, zohledňující jejich pracovní schopnosti, vzdělání a ochotu se podřídit požadavkům na vysoký pracovní výkon,  nemůže žádný politický zásah zvenčí zabezpečit, jen nastavit systém, který by obnovil rovnováhu. Nelze totiž objektivně požadovat po každém, aby se orientoval v moderních technologiích, či byl schopen inovačně zasahovat do výrobních procesů. Společenské dělba práce byla ve vyspělých zemích euroatlantické civilizace principiálně založena na tom, co zaznělo v jednom českém filmu: „Ten umí to a ten zas tohle a dohromady uděláme moc.“ V tradiční evropské dělbě práce bylo místo jak pro nekvalifikovaného manuálního pracovníka, tak i pro vysoce kvalifikovaného tvůrčího odborníka.  Proč pracovních příležitostí pro vysoce kvalifikované zaměstnance je v Evropě nadbytek a příležitostí pro ty méně kvalifikované, nebo  kvalifikované v neuplatnitelných specializacích  v poslední době ubylo?  
Problémem Evropy je, že  poměr obyvatel, kteří jsou schopni vykonávat kvalifikovanou práci, k těm kdo ji vykonávat v moderní dělbě práce schopni nejsou , a to jak ze subjektivních, tak i objektivních důvodů,  se nezměnil. Ale zejména vlivem chybné politiky evropských vlád, zejména v posledních deseti letech, jaksi pracovních příležitostí pro ty méně, či neuplatnitelně  kvalifikované, ubylo. Tedy ani ne tak práce, té neubylo, ale  vlivem ztráty  ochoty zaměstnavatelů, nekvalifikovanou pracovní sílu platit  v evropském standardu a zajistit jí evropský sociální standard,  se jen přestěhovala jinam.

Socialistické vlády, společně s odbory  svými nesystémovými zásahy do fungování pracovního trhu způsobily, že výroba ve které dominuje nekvalifikované práce se přestěhovala do zemí, kde je pracovní síla levnější, než je v Evropě.  Ano, uvědomme si, že ne kapitalisté, ale odbory se svými požadavky na 35ti hodinový pracovní týden (Francie), pětitýdenní dovolenou, placené svátky, neúměrné zdravotní a sociální odvody, apod., kterým  vlády populisticky odborům ustoupily, způsobilo, že pracovní místa pro nekvalifikované zaměstnance v podstatě zmizely. Velkou ránou pro zaměstnanost Evropanů jsou také výmysly ekologistů. Limity emisí, které nikdo jiný na světě nemá, mají za následek další omezování příležitostí pro zaměstnání Evropanů v dělnických profesích. A tak se do zemí, kde nejsou brány vážně  ekologické limity, kde  se zaměstnavatelé i státy dívají realisticky na limity globální ekonomiky, stěhuje produkce, která vytvářela po celý hospodářský vývoj  Evropy, její bohatství.

Samostatnou kapitolou je tolik popularizovaná  mantra vzdělanosti, jejíž praktickým naplněním v socialistické Evropě  se vzdělání zúžilo na absolutorium nějaké školy, avšak bez požadavku na v praxi použitelné znalosti. (Na to, jaký vliv má deformované školství na počet nezaměstnaných absolventů, je téma, které potřebuje zasvěcenější komentář, než jsem schopen vyplodit já.)

Aby  vzrostl počet pracovních přípežitostí pro občany, kteří ztratili možnost se pracovně uplatnit na evropském pracovním trhu tak, jak je nastaven,  je úkol pro politiky. Ale jsou toho vůbec schopni? Cestou totiž není tak populární slibovat zajištění plné zaměstnanosti zásahy státu, na to žádný evropský stát nemá vlastní prostředky, cestou nejsou ani byrokratické překážky rozvoji podnikání, které k nám z Bruselu putují,  ani EU dotace. Cestou je odstranit z pracovního trhu vše, co jej neúměrně deformuje, provést zásadní řez do učňovského, středně odborného i vysokoškolského vzdělávání a  do neefektivního sociálního sytému, společně s odstraněním všech překážek, které způsobily snižení efektivity Evropské produkce, zejména průmyslové.

Sociální standard, na který si  Evropané za posledních dvacet-třicet let zvykli je nenávratně pryč a je načase, aby politici našli odvahu to také Evropanům po lopatě říci. Sociálními dávkami, kterými se evropské vlády snaží řešit nezaměstnatelnost stále rostoucího počtu svých  občanů se nic nevyřeší. Jen zadlužení evropských států poroste společně se závislostí na zemích, donedávna námí řazených mezi rozvojové.

P.S. Naprosto jiným problémem Evropy, kterého se tento článek dotýká jen okrajově,  jsou lidé, pro které jsou sociální dávky ideálním  řešením pro realizaci vlastního  životního programu.
A že bych nic lepšího na toto téma nevymyslel, tak  bych si na závěr dovolil (bez autorova souhlasu) použít „moudro“  MUDr. Macka:
„Vždycky úplně nadskočím, když v rozhlase či televizi slyším větu „Práce není!“. Práce je totiž v podstatě neomezené množství, stačí se jen kdekoliv porozhlédnout. To, co chybí, je zaměstnání, ne práce. Zaměstnání pro ty, kteří nic, čím by se uplatnili v moderní době, neumějí nebo toho z různých důvodů umějí velice málo. Pak je ovšem na společnosti, aby jim ukázala a zorganizovala práci, která je potřebná, a kterou přitom i oni zvládnou a jen za tu jim vyplácela sociální dávky. Řečičky o nucených pracích si pak nechte do kavárny…“
( Převzato z http://www.macekvbotach.cz/  čtvrtek 28.11.2013.)