Až do dnešního dne jsem nějak zvláště neuvažoval o tom, že by mohl někdo nebo něco pohodu ve které na „stará kolena“ žiji ohrozit. Ano, až do dnešního dne, než jsem si přečetl v MfDnes příběh člověka, kterému jeho poslední aktivní část života někdo zlovolně ničí, mne nikdy nenapadlo, že by ze mne mohl být vrah.
Každý člověk přemýšlí (mladí někdy, starší častěji) jak prožije podzim svého života. Já jsem toužil po domku na kraji klidné obce, kde se manželka bude věnovat zahrádce, našemu psovi a já svým koníčkům. Svůj sen jsem si splnil a jsem šťastný.
Dnes jsem si přečetl o člověku, který stejné štěstí nemá. Četl jsem příběh obyčejného člověka, našeho spoluobčana, jehož živnost-kováře byla i jeho celoživotním koníčkem a chtěl poslední část aktivního života prožít tak, že by v klidu dělal to, co jej nejvíce bavilo. S článku vyplývá, že toho nechtěl moc, jen chtěl ze železa dělat hezké věci, kterými chtěl dělat radost sobě i druhým lidem a trochu si přilepšit i finančně. Po několika letech shánění si pořídil pozemek na samotě ve středočeském kraji a začal budovat kovárnu. Dovedu si představit jak se těšil, že bude žhavit železo, bušit do něj, v podstatě si hrát a při tom vyrábět užitečné věci. Sen to byl jistě krásný. Nesplnil se však, protože do obce se začali stahovat lidé, které někdo korektně nazývá sociálně vyloučenými ačkoliv to jsou jen vyžírkové, lumpové a darebáci, kteří odmítají žít, jak v České kotlině po staletí žili naši předkové, tj. jako obyvatelé, kteří se živí prací, mají ustálené kulturní i hygienické návyky a přijímají odpovědnost za své životy. To oni neumí a většinou se naučit ani nechtějí. Tito lidé se zde nejprve usadili v malém počtu, ale postupně k sobě přistěhovali své rozvětvené příbuzné bůhví odkud a v duchu svých tradic se v do té doby klidné obci začali chovat. Tito lidé programově nežijí s výsledků své práce, ale zásluhou nelogické sociální politiky našeho státu žijí z peněz těch, kterým jejich život svým životním stylem znepříjemňují. A tak, místo toho aby byli vděční i kováři, že i on se svých daní přispívá na jejich živobytí, vyhlídli si jej jako terč svých nájezdů. Začalo to krádežemi měděných drátů, pokračovalo železnými traverzami, pak mu ukradli plynovou výheň a nakonec mu odnesli kovadlinu na které koval podkovy už jeho děd, čili rodinný poklad. A tak nějaký přistěhovavší lidský brak tomuto člověku v podstatě ničí vše po čem toužil, na co se těšil a tak mu cílevědomě znechucují všechnu jeho snahu radostně si svůj život aktivně dožít.
Když jsem povídání o tom, co se v jisté části Středočeské kraje děje dočetl, uvědomil si, že to není izolovaný jev, že to může potkat kdykoliv každého z nás a zasnil jsem se. Představil jsem si situaci, že do klidné vesnice,kam jsem se z města přestěhoval abych v klidu dožil, by se také objevili podobní lidé (píši lidé, ale věřte, že mi skřípou zuby, když je tak nazývám) a také by mne obdobný způsobem začali znepříjemňovat život. Postupně jsem se empaticky vcítil do pocitů toho kováře a představil si co bych dělal, kdyby mi někdo stejně brutálně ničil moji představu, jak chci prožít podzim vlastního života jako se děje jemu a u Policie bych ochranu nenašel stejně jako ji nenašel ten kovář. Mé snění začalo jít směrem o kterém jsem, jako přesvědčený humanista, dosud neměl tušení, že může jít a mé představy jak bych se bránil nebyly daleko od hororových scén amerických béčkových filmů. Uvědomil jsem si, co může frusrtace z bezmocnosti udělat i z mírumilovného člověka.
Po zklidnění mne napadly otázky:
Co je to za vládu, která neumí zajistit občanům, aby se cítili ve svých domech bezpečně. Co je to za stát, který z peněz vydělaných prací občanů umožňuje bezpracný život skupině obyvatel, kteří se práci programově vyhýbají a jejichž jediným úsilím je něco ukrást?
A z toho se odvodila další otázka: Jak dlouho budou občané, kteří platí poctivě daně aby stát měl prostředky na zajištění jejich bezpečnosti tuto zlovůli trpět. Nedojde jim nakonec trpělivost a když se o bezpečnost neumí postarat stát, začnou se o svou bezpečnost starat sami? To bych nechtěl, to by byl konec státu. Ale, vážení politici a všelijací idealisté, kdo by za to mohl?
