Předvánoční rozjímání

Kdo si myslí, že může sám změnit svět je naivní. Každý však může změnit svoje reakce na realitu současného světa.Toto řekl   člověk, který je  pro někoho šašek, ale pro mne  je to hlubokomyslný člověk, který miluje život a dovede o něm přemýšlet: Herec a režisér  Jaroslav Dušek.

Kdo z nás  si někdy nemyslel, že by bylo dobré svět změnit? Historie zažila  mnoho pokusů o změnu světa. Buď tento pokus  zničil svého autora, nebo vyvolal sled  událostí s děsivými následky.  Na druhé straně  zažíváme neustálý tlak okolního světa na to, abychom  nic neměnili, ale naopak potlačením sebe sama  do zvrácené reality světa asimilovali. To by však teprve byla  katastrofa!  

„Kdo jde proti proudu rozbije si nos, kdo jde s proudem ztrácí sebe sama“ – to mi, ještě jako mladému chlapci řekl  můj dědeček. Zdánlivě si protiřečil, ale podvědomě jsem cítil, že má pravdu. Takže jak z tohoto dilematu?  Nabízí se  tyto varianty:   Za prvé podřídit se. To jest pasivně se přizpůsobovat dějům a zároveň i lidím kolem nás, což však znamená rezignovat na život prožívaný podle svých představ. Tuto cestu je nutno odmítnout! 

Za druhé, nepodřídit se, ale smířit se s tím, že budeme žít v permanentním konfliktu s okolním světem. To se nám většinou nechce!  Po letech bloudění ve  svých zmatcích se mi zjevila jako optimální řešení výše uvedeného dilematu tato varianta:  Nemusíme se podřídit diktátu reality života  a  přesto budeme moci žít v harmonii  s okolním světem. 

Zní to hezky,ale nekaždému je dáno pochopit, že žít  v harmonii s okolním světem, vyžaduje naučit se v prvé řadě být  v harmonii  sám  se sebou! Ale přesto každý může  změnit  své reakce na realitu současného světa a zbavit se  strachu jak bude okolí reagovat na jeho slova i činy. Ne každý tohoto stavu dosáhne rychle a jednoduše, protože tato cesta vyžaduje  mnoho úsilí i sebedisciplíny. Ale, každý, komu se to povedlo, může dosvědčit, že to stojí za tu námahu!
Opustit iluzi, že existuje toliko „já“,které  mne omezuje,  znamená opustit  iluzorní svět vytvořený sebou samým.
(Budha)
Nemůžeš se zbavit své osoby pokud žiješ,  můžeš však  opustit  své předsudky a přetvořit sám realitu svého bytí.
(Ježíš)
(Převzato  z fiktivní polemiky mezi Budhou a Ježíšem podle Ravi Zachariase)
Na své  cestě hledání smyslu vlastního bytí jsem potkal hodně lidí, kteří žijí v iluzi, že opuštěním svého přirozeného „já“ dosáhnou "osvícení". Obvykle se jedná o lidi, kteří utíkají před realitou okolního světa  do chráněného  prostředí meditačních center, církevních společenství nebo politiky a budí ve svém okolí obdiv svou vyrovnaností, sebevědomím a marteriálním zabezpečením. Tím kolem sebe vědomě šíří mýtus o dosažení  životní moudrosti, odvahy a své schopnosti poradit si  z každou životní situací. Setkáme-li se však s nimi mimo  toto chráněné území, to jest v prostředí reálného života, ve kterém každodenně my všichni prožíváme své každodenní radosti i starosti, poznáme jak jsou najednou bezradní a zároveň zjistíme, že v podstatě nejsou schopni  v prostředí existenčních tlaků současného světa   samostatně  žít. O tom, že by byli schopni odpovědně plnit svou přirozenou funkci v realitě každodenního života, nelze ani uvažovat.
Jestli chceme šťastně žít a odolávat nástrahám, které dnes a denně nám okolní svět klade do cesty, nemůžeme opustit své „já“ nepřipravení, protože hrozí  nebezpečí, že  přestaneme  být sami sebou.  Budha   podle mne  neříká, že  opuštěním svého „já“  máme opustit  sebe sama. Budha i Ježíš,  dle mého výkladu, se ve fiktivním rozhovoru  shodují, když říkají, že máme pouze opustit iluzorní  svět plný předsudků, který jsme pod vlivem výchovy a životních zkušeností sami vytvořili. Budha, Ježíš, Osho a další mystikové, jejichž myšlenky je vhodné, samozřejmě s přiměřenou dávkou kritičnosti akceptovat, nám shodně vzkazují, že teprve  když  opustíme   své iluzorní „já“, zbavíme se svých omezujících strachů a můžeme žít svobodně.  To pravé, ryzí „já“ získané při narození, to čisté a přirozené „já“, které tvoří naši  vlastní jedinečnou individualitu nám pak zůstane.  
Poselství které jsem přejal od těchto tří  velkých učitelů má tuto podobu: 

Když opustíme své předsudky  a strachy, jsme schopni přetvořit vnucený styl našeho bytí a opustit tak iluzorní svět reality vytvořené někým jiným. 

Z čehož mi vyplynulo, že přijmeme-li s pokorou sama sebe v celém komplexu  své bytosti, tak  přijmeme své tělo, své emoce, svůj intelekt i své ego, aniž by to v nás vyvolalo konflikt.  Tím zmizí rozpor mezi  subjektivním vnímáním svého „já“ a podstatou naší existence. Automaticky  nám následně přestane vadit  realita každodenního života a strachy z budoucnosti zmizí!  Můžeme se otevřít a přijmout univerzální energii lásky k sobě i ke všemu, co nás obklopuje,  jako svého vítaného hosta.

P.S. Moho z nás si dělá na Nový rok všelijaká předsevzetí a proto přidávám slova moudrého člověka:

Život se na nás v různých etapách obrátí s výzvou, aby vyzkoušel naši odvahu a vůli ke změně; v tomto okamžiku nám není nic platné předstírat, že jsme si ničeho nevšimli, že se nic neděje nebo abychom se vymlouvali, že nejsme na změnu připraveni. Výzva nepočká.
 (Paulo Coelho)

Všem čtenářům těchto řádků přeji Vánoce plné klidu a pokoje.