Nostalgie za životem v socialismu je mnohdy pochopitelná

Nedávno  jsem v televizi viděl jednu na amnestii propuštěnou ženu. Byla to recidivistka (nechápu jak se na ni mohla amnestie vztahovat, ale to je vedlejší), která strávila  ve vězení celkově skoro dvacet let. Teď byla propuštěna po šesti letech a naprosto jasně řekla, že udělá vše pro to, aby se dostala co nejdříve zpátky. Svěřila se, že životu ve vězení rozumí, že ví jaká pravidla musí dodržovat, aby byla v pohodě a tím je život ve vězení pro ni naprosto srozumitelný. Na rozdíl od toho, jak řekla,  životu "na svobodě" absolutně nerozumí, že jsou ji nejasná pravidla hry, že nechápe proč toto dělat musí a toto zase nesmí. Že toto pro není svobodný život a že naopak ve vězení se cítí svobodně.

A tento syndrom opuštění prostředí, kterému rozuměli je, jak jsem přesvědčený, příčinou nostalgických projevů mnoha lidí, po návratu k životu v socialismu. Velká množina lidí (bylo jich víc než si chceme připustit) naprosto cynicky využívala mantinely, které nám komunisté vytyčili k relativně spokojenému životu. Výhrou pro mnohé bylo pochopení  a následného přijetí základního principu soužití s komunisty: Když nebudeme do nich vrtat, tak nás nechají na pokoji. A tak jsme se při dodržování těchto pravidel mohli mít docela dobře a žít v podstatě bezstarostný život, aniž bychom se s komunistickou mocí nějak aktivně zapletli. Základním prvkem určujícím míru nostalgie po socialismu je to, jak každý individuálně pochopil jaká pravidla určuje kapitalismus, jaké požadavky na každého občana  má život v demokracii a že život v této době  vyžaduje daleko větší osobní odolnost i tvrdost než život v socialismu. A takto změnit svůj přístup k životu opravdu neumí každý. Ne každý umí nést plnou odpovědnost za vše, co život  obnáší a tak se mnozí z řad dříve reálně úspěšných  začali cítit outsidery. Pochopení, že jen my sami neseme plnou odpovědnost za naše vítězství, ale i naše prohry, vyžaduje naprostou přeorientaci  hodnot, na kterých byl postaven náš život v socialismu. Některé universální konstantní hodnoty sice zůstávají,  ale přestává být samozřejmě  se jimi řídit a už vůbec ne je automaticky získat.
A tak se mnoho, zejména starších lidí, chová jako ta propouštěná žena. Podvědomě ví, že život v socialismu je velmi podobný životu ve vězení, ale žili v socialismu dlouho, pochopili pravidla života v něm, naučili se podle nich chovat,a hlavně: Bylo to velmi pohodlné mít zaručené životní jistoty (zaručenou práci, mzdu za ni, relativně stabilní ekonomické prostředí a pod.) a moci si tak žít svůj soukromý život v podstatě bez otřesů, mít čas na své koníčky a vědět, že ač se stane cokoliv, tak o základní atributy života v podstatě nemůže přijít. Zkrátka velká množina našich spoluobčanů prostě  nerozumí novým pravidlům, kdy není nic jistého, neumí přijmout fakt, že může naprosto každý vyletět materiálně rychle nahoru, ale stejně tak velmi rychle padnout až na úplné dno. Život v takovém prostředí je nikdo neučil,  nikdo je na to nepřipravil a tak jsou v podstatě velice zranitelní. A do toho krize a strašení z budoucnosti, media přinášejí jen zprávy o katastrofách...tak to je dorazilo!  A tak, stejně jako ta propuštěná vězenkyně by se raději opět ochotně vzdali svobody, jen aby ty zmatky kolem nich přestaly. Já osobně mám pro tyto lidi velké pochopení, ale vím že s tím nikdo nic nenadělá a nemá vůbec žádný smysl jim vykládat, že ten socialismus, který  tak důvěrně znali, se nikdy nevrátí ani kdyby  komunisté opět převzali moc. Realita globálního světa už žádný socialismus s lidskou tváří nepřipustí!