Zastaví růst státní podpora zaměstnanosti? Ale co to je? Na sjezdu ČSSD někdo prohlásil, že je to je vytváření nových míst státem. Panebože, co to je za nesmysl!
Státní podpora zaměstnanosti, kterou si dal do programu např. Holland, či Sobotka je populistický žvást. Jestli tím nemyslí jen vytváření nových pracovních míst ve státní sféře, či stavby hladových zdí na úkor pokračujícího zadlužování, tak co tím myslí? Dovoluji si tvrdit, že se jedná jen o další pokus znásilnění trhu sociálním inženýrstvím, který jen oddálí skutečné řešení problému.
K této úvaze mne opravňuje fakt, že jsme zatím neslyšeli ani z Bruselu, ani z Lidového domu odpověď na zásadní otázku: Proč se v krizi potácí, zatím bez východiska, Evropa a Obamovská Amerika, ale ne Čína, Vietnam, Indonésie, Malajsie, Brazílie, Mexico. Proč v Evropě dosahuje míra nezaměstnanosti historických maxim a tam naopak klesá.
Nastává čas najít odvahu a analyzovat opravdové příčiny toho, že nezaměstnanost přes veškeré plány, nařízení, vynaložené prostředky nejenom neklesá, ale roste se stále rostoucím tempem.
Pokusím se v dalších řádcích o sociálně značně nekorektní, vyloženě subjektivně pojatou analýzu:
Já vidím jako příčinu proč je v EU tak vysoká nezaměstnanost v tom, že vysoké evropské mzdy neodpovídající tržní ceně práce v globalizovaném světě. Skupina silných zákulisních hráčů se kdysi rozhodla, že vlády vyspělých zemí budou podporovat globalizaci ekonomiky, tj. zavede se celosvětově volný pohyb práce, zboží a služeb, samozřejmě pod vidinou i globálního růstu vlastních zisků těchto vizionářů. A tak se do nesourodého světa implantovala globální ekonomika bez ohledu na obrovské rozdíly nákladových položek výroby v jednotlivých zemích. Samozřejmě propagátoři globálního volného trhu lákali na vizi nízkých cen, ale nějakým nedopatřením opoměli sdělit občanům „vyspělých“ zemí, zejména Evropanům, že to také znamená globalizovat i cenu práce. A také,že bez ochrany trhu, zachování stejné ceny práce, postupně zanikne v Evropě několik milionů pracovních míst.
Příklad působení globalizace na zaměstnanost:
1) Český výrobce outdorového oblečení, nazvěme jej pracovně HUFKY, má dobré inovativní nápady, vyrábí kvalitně a ví v jakém segmentu odběratelů má obchodní úspěch. Ale: V ČR je uzákoněna minimální mzda, zaměstnanci si zvykli na každoroční růst mezd bez ohledu na produktivitu práce a jsou hýčkání neúměrnými sociálními výhodami (standardně 5 týdnů dovolené, placená nemocenská zaměstnavatelem, stravenky apod.). Náklady na mzdy u této příkladové společnosti tvoří 40 - 50% výrobních nákladů. Jedna hodina (jednotka práce) zaměstnance stojí firmu HUFKY (hrubá mzda + odvody zaměstnavatele do státního rozpočtu + sociální přilepšení + hrazená dovolená, svátky, nemocenská) cca 140Kč (7,2USD). Kalkulace výrobní ceny produktu, za těchto podmínek ceny práce, byla tak vysoká,že se v tvrdé konkurenci panující v tomto druhu zboží, staly výrobky společnosti HUFKY neprodejnými. Aby firma přežila, převedl management výrobu do Vietnamu, kde jsou nižší ceny energií, dopravy, kde o placené dovolené, stravenkách apod. zaměstnanci se neodváží ani jen snít, žádná minimální mzda neexistuje, mimo daní se nic za zaměstnance neodvádí a tak jednotka práce vyjde na 2,5 USD. Výsledkem snahy o udržení na trhu je, že 180 českých zaměstnanců přišlo o práci
2) Světoznámý výrobce sportovního ošacení a obuvi, společnost Adidas, zaměstnával v Německu, Francii a Itálii před pár desítkami let cca 10 tis. zaměstnanců. Značka byla prestižní, výrobky se vyznačovaly inovacemi i kvalitou a tak byly i relativně drahé. Globalizací se na světové trhy dostávaly, díky snížení, či úplného odstranění dovozních kvót, nejenom zdařilé kopie, ale i kvalitní výrobky amerických značek (Nike, Reebok..např.) , které ale už tehdy nevyráběly v USA, ale výrobu měly v zemích, kde náklady na pracovní sílu byly desetiprocentní, takže i výsledná cena byla nižší než u Adidas. A tak i Adidas, aby mohl cenově konkurovat, musel převést výrobu do zemí, kde nejsou odbory, kde zaměstnanci nemají sociální výhody zaměstnanců v Německu, Francii, Itálii. Takže 10 tis. Evropských zaměstnanců se stalo nezaměstnanými a na výrobcích Adidas už nenajdeme Made in Germany (France,Italy) ale Made in Vietnam, China, Indonesie, Malajsie, či Thajsko.
Kdo sleduje vývoj na světových trzích, tak musí pozorovat, že nejenom hrubá výroba, ale i inovační základna a obchodní vedení stále více a více výrobců tradičního evropského i amerického spotřebního zboží (a dnes i výrobců automobilů), kteří ještě nedávno tvořili hlavní zdroj zaměstnanosti „vyspělých“ zemí, se stěhuje do zemí třetího světa. K tomu přidejme nesmyslná rádoby ekologická pravidla zdražující už tak drahou produkci evropských výrobců, do mixu přidejme i kvalifikačně zcela nevhodnou strukturu absolventů všech typů škol a máme důvody neustále se zvyšující evropské nezaměstnanosti (zejména u mladých a v předdůchodovém věku) naprosto zřetelné.
Jak z toho? Rozhodně nepomohou utopistická rozhodnutí bruselských byrokratů, kteří stylem „Poroučíme větru dešti“ vymýšlejí neustále nová a nová bezobsažná usnesení mající podporovat zvýšení zaměstnanosti. Sociálním inženýrstvím lze krátkodobě znásilnit ekonomické tržní zákonitosti, to ano, ale výsledkem je prohlubující se růst zadlužení a pokračující deformace pracovního trhu, nic jiného.
Podle mne máme jen dvě cesty: Budou se snižovat evropské náklady na cenu práce rychlejším tempem, než se tyto náklady zvyšují v zemích třetího světa, a můžeme očekávat, že v okamžiku alespoň přibližného parametrického sblížení ceny práce Evropy a zemí třetího světa dosáhne evropská produkce opětovně konkurenceschopnosti na světových trzích. Podmíněno je to uvolněním pracovního trhu i razantním snížením mandatorních sociálních výdajů, které například v ČR činili v roce 2011 obludných přes 530 mld.Kč. Snížením těchto výdajů a omezením nákladů na státní administrativu se vytvoří rezervy státního rozpočtu nezbytně nutné pro pokrytí investic do infrastruktury a podpory vědy a výzkumu bez nutnosti dalšího zadlužování. Evropské podniky pak už nebudou mít důvod využívat nízké ceny práce v Číně, Indonésii, Vietnamu, Malajsii, zejména stavebnictví dostane nový impuls, a když se změní i socialistické zvyky evropských vlád lepit státní dluhy zvyšováním daní, není důvod, aby se výroba v Evropě dostala z kolapsu a nabíraly se desetitisíce nových zaměstnanců.
Druhou variantou, zřejmě dnes už neschůdnou je, že přestaneme uctívat božstvo globalizace, zpřísníme dovozní kvóty pro země mimo EU a na vybrané druhy zboží ze zemí třetího světa zavedeme vysoká cla. Ceny našich produktů se sice i na evropském trhu zvednou, pestrost nabídky se omezí, ale návratem výroby do Evropy se nezaměstnanost vrátí na standardní úroveň 3-5 %.
Největší překážkou návratu do „normálna“, čili ekonomické rovnováhy je, že u evropských socialistů bude ještě dlouhodobě převládat politická ekonomie, založená na zbožných přáních a nereálných tužbách, nad ekonomikou nabídky a poptávky. Díky tomu nezaměstnanost v EU poroste nadále každoročně nejenom o 0,5 až 1 procentního bodu jako dosud, ale rychlost růstu se bude zvyšovat. Obávám se, že to už nebude za dlouho, pocit bezvýchodnosti u rostoucí armády nezaměstnaných vyústí v obrovské sociální bouře, které smetou vše, co jsme tak dlouho pracně v Evropě budovali. Jestli to je cílem snažení socialistů, nevím, ale já bych se tomu rád vyhnul i za cenu „utažení opasku“ tentokrát opravdového.
