Lidé podporující migraci, vyčítají odpůrcům vítání migrantů, nedostatek empatie. A to prý u nich vzbuzuje neoprávněný pocit strachu z toho, až migranti zaplaví i naši republiku.
Já jsem velmi empatický člověk, ale také jsem realista. Vím, že soucítění a vnoření se do utrpení jakékoliv živého tvora nemůže automaticky znamenat, že když této bytosti bezprostředně pomohu udělám z hlediska jeho budoucnosti dobře nebo že tím vykonám skutek, který pomůže společenství, ve kterém žije. A tak i když hluboce soucítím s bolestí antilopy, kterou ulovil lev, nebo s utrpením buvola, do kterého se zakousl krokodýl, také vím, že je proti řádu přírody do toho procesu zasahovat.
To, co se děje s migranty proto považuji za činnost, která sice krátkodobě uspokojí empatické dobroděje, ale z hlediska budoucnosti to nejenom nevyřeší problémy, ve kterých se migranti nacházejí, ale naopak způsobí děje, které si neumíme, nebo nechceme ještě dnes vůbec připustit. A zde je pramen mého neustále stoupajícího pocitu strachu.
Moje empatická nátura totiž způsobila mocný nárůst strachu z toho, co bude za měsíc, půl roku, za rok s námi všemi, až budou všichni unaveni a frustrováni z toho, že situace s běženci je stejná a nemá šanci na brzkou změnu. A únava se bude týkat politiků, „vítačů“ i odpůrců migrace, ale především migrantů samých. Dnešní situace mi připomíná stav, kdy se protrhla přehradní hráz a voda zaplavila město. Zpočátku se každého zmocní vlna solidarity a touha nějak pomoci. Mnoho lidí si vezme k sobě ty, kterým voda zaplavila dům se všemi jejich věcmi. Kde kdo pomáhá zmírnit škody jak může. Ale každý, kdo podobnou situaci osobně zažil ví, že dřív nebo později nastane krize. Dobrým lidem začínají časem vadit ti, které u sebe ubytovali, ti propadají frustraci, která roste s poznáním, že se nemají kam vrátit, že vše co vybudovali a co si pořídili je nenávratně pryč. Ti, kdo byli dobře pojištěni si nakonec sami pomohou dostat se k normálu, ale těm nepojištěným se změní život k horšímu a u mnohých propuknou deprese a převládne pocit beznaděje umocněný uvědoměním toho, že se jedná o stav trvalý. A tyto pocity bývají nejčastěji původci agresivního jednání a hledání viníků, byť imaginárních.
K tématu:
Strach jsem dostal, když jsem viděl v televizi koncentrační (nebojím se toho označení pro tábor, kde stát koncentruje nedobrovolně lidi, se kterými si neví rady) tábor v berlínském Tempelhof Airportu. Obrovské hangáry, kde tisíce lidí mají jako soukromí plátnem oddělenou kóji přibližně 20m2, společné sociální zařízení a dost. Vzhledem k tomu, že ani Merkelová, ani nikdo jiný není schopen říci na rovinu, že ubytovat v civilizovaných podmínkách milion běženců, kteří nemají základní hygienické návyky a neví nic o praktickém životě Evropanů prostě nejde, dá se s vysokou pravděpodobností očekávat nárůst agresivního chování z uvědomění si faktu, že představy se kterými se do Evropy tisíce kilometrů trmáceli, diametrálně odlišují od reality se kterou se setkávají.
Něco podobného se odehrává ve Švédsku, kde z nouze ubytovala vláda tisíce běženců ve stanových táborech v relativní pustině, daleko do míst, kde žijí běžní Švédové. Tam už protesty nabývají na síle.
Jak dlouho vydrží stav relativního příměří v „Džungli“ u města Calais, umí někdo předvídat kde skončí a jak budou posléze reagovat statisíce kočovníků, kteří se bez jakékoliv evidence i perspektivy potulují Evropu, když je do svých hranic nebude pouštět stále víc zemí.
Dovede si vůbec někdo představit, jak budou reagovat tito lidé, z domova zvyklí si brát násilím, co chtějí za dva tři, a více měsíců živoření v táborech, městských parcích, na nádražích, či různých provizóriích, když poznají, že naději na změnu nemají?
Dovede někdo předvídat, jak budou reagovat v obranně místní, až u migrantů převládnou v genech zakořeněné životní principy, a to zvláště u muslimů?
Člověk v beznadějném stavu nerozeznává dobré od špatného a žádná hrozba trestu ho neodradí, aby si svou frustraci nevybíjel na těch, kdo podle něj jeho stav zavinili.
Jsem opravdu xenofob, když mám z něčeho takového strach?
