Řekové se dostali do dluhové pasti, protože jejich socialistické vlády skočily na špek věrozvěstům Evropské unie a uvěřily slibům na životaschopnost sociálně unifikované Evropy.
malá úvaha o Řeckém referendu
Řekové na vlastní kůži poznali, že vstup do EU a přijetí Eura naprosto rozvrátilo jejich zažitý způsob života. Referendem dají najevo, zda chtějí být i nadále v područí Německa a Franice nebo si o svém osudu budou v budoucnu rozhodovat jako občané suverénního státu. Bude to jejich vůle a nikdo nemá právo je za to kritizovat.
Řekové milují svůj způsob života. Že se to neslučuje s našimi (Německými, Francouzskými, Britskými a já nevím koho ještě) představami, jim může být zcela jedno.
Že se rozplyne vize federální Evropy s jednou měnou a centrálním rozpočtem sestaveným zejména podle potřeb Německa a Francie (především) se Merkelová ze Sarkozym primárně hrozně bojí.
Já Řeky nepovažuji za flákače píjícím Ouzo ve stínu oliv, je mi jich spíše líto stejně tak, jako těch, kdo skočili na špek různým lákadlům úvěrových společností a bank. je to nebyl u nich nebyly úvěrové společnosti, ale především Německé a Francouzko-Belgické banky, které jim půjčovali na splnění slibů jejich socialistických vlád. Stejně tak, jako klienti věřitelských společností, kteří nemohou splácet své dluhy vyhlásí osobní bankrot, což je průkazně nejméně bolestná cesta k návratu s dluhové pasti, tak i Řekové se musí rozhodnout pro co nejméně bolestnější řešení své státní dluhové pasti za nichž mohou jejich socialistické vlády v ruku v ruce s bankami a fondy, které na nich vydělávali dlouhá léta obrovské peníze.
Na vlastní kůži poznali, že vstup do EU a přijetí Eura naprosto rozvrátilo jejich zažitý způsob života. Referendem dají najevo, zda chtějí být i nadále v područí Německa a Francie nebo si o svém osudu budou v budoucnu rozhodovat jako občané suverénního státu. Bude to jejich vůle a nikdo nemá právo je za to kritizovat.
Řekové milují svůj způsob života. Že se to neslučuje s našimi (Německými, Francouzskými, Britskými a já nevím koho ještě) představami o prožívání vlastního života, jim může být zcela jedno.
Toho, že vyjde najevo nerálnost vize federální Evropy s jednou měnou, centrálním rozpočtem sestaveným zejména podle potřeb Německa a Francie (především), včetně zániku korupčního prostředí se Merkelová ze Sarkozym primárně hrozně bojí a proto teď panikaří.
Poznámka: Co jsou EUdotace (zemědělcům, bankám, fondům a pod.) jiného než Bruslem organizovaná korupce?
Já Řeky nepovažuji za flákače píjící Ouzo ve stínu oliv, ale považuji je za národ, který nikdy dlouho netrpěl, aby se jim do života nějací cizáci pletli. Teď je mi jich spíše líto stejně, jako je mi líto těch, kdo skočili na špek lákadlům úvěrových společností a bank a zlepšení své životní úrovně neřešili zvýšením své výkonosti, ale půjčkami.
Musíme si uvědomit, že Řeky do maléru dluhové pasti nedostaly úvěrové společnosti jako je to u soukromých dlužníků, ale především Německé a Francouzko-Belgické banky spou s penzijními fondy jejich zemí, které jim půjčovaly za výhodný úrok protředky potřebné ke splnění slibů jejich socialistických vlád. Stejně tak, jako klienti věřitelských společností, kteří nemohou splácet své dluhy vyhlásí osobní bankrot, což je průkazně nejméně bolestná cesta k návratu z dluhové pasti, tak i Řekové se musí rozhodnout pro co nejméně bolestnější řešení své státní dluhové pasti za které mohou jejich socialistické vlády v ruku v ruce s bankami a fondy, které na nákupu státních dluhopisů vydělávaly dlouhá léta obrovské peníze. Musí se však rozhodovat s ohledem na sebe sama, nikoliv s ohledem na zájmy nadnárodních bank a penzistů Německa, Francie Belgie, či Nizozemska, kteří nezpovědnost svých vlád také odnesou.
Neodsuzujme Řeky, ani se jim nepošklebujme. Jsou stejní lidé, jako jsme my , kteří jsme douho věřili utopii o sociálně rovné společnosti s vysokou životní úrovni. V Česku možná i většina našich spoluobčanů pořád ještě věří socialistickým slibům a je schopna slibotechny typu Sobotky nebo Paroubka volit stejně tak, jako Řekové dlouhodobě volili vlády nejprve Papandrea otce a později i Papandrea syna.
Přejmě jim vše nejlepší a doufejme, že i my budeme moci referendem jednou o svém osudu svobodně rozhodnout jako občané suverenního státu.
